Co dokáže naděje na lepší život...

Před třemi týdny jsme navštívili několik ostrovů v Karibské oblasti. Jedním z nich bylo i Haiti, odkud jsem si přivezl řadu nových poznání, o která bych se nyní rád podělil.

Ostrov Haiti je nejchudší místo v Karibské oblasti. Majetek se zde měří množstvím vlastněného dobytka, lidé žijí v chudobě, jakou si většina lidí neumí ani představit (obzvláště socialisté chodící demonstrovat v době nejvyššího ekonomického rozkvětu by se měli na toto místo vydat, aby si začali vážit toho, co mají). Život obyčejného rybáře zde vypadá tak, že ve 4 hodiny ráno vyráží na moře, odpoledne smění nalovené ryby za další potraviny kterými nakrmí svou rodinu a druhý den začíná vše znovu... Ekonomická situace je katastrofální. A s tím samozřejmě i vzdělanost. Systém vzdělání zde prakticky neexistuje a jen velmi malé procento obyvatel je gramotných. Přesto jsem byl na tomto ostrovem svědkem toho, co vše je možné, pokud má člověk naději a motivaci.

Jedním z faktů o ostrově také je, že je toto místo ekonomicky až z 80% závislé na obřích výletních lodích, které sem vozí na přesně vymezenou část ostrova během svých plaveb Karibskou oblastí turisty. Společnost provozující plavby však občas dokonce i některé Haitany najímá jako členy personálu posádky – takový zaměstnanec je pro společnost provozující platby levný, velmi si váží své práce a naopak, takto zaměstnaný Haitan dokáže z jediného platu živit mnoho, mnoho členů své rodiny.

Lodě tedy přivážejí na ostrov některým z obyvatel naději na lepší život a co taková naděje dokáže, je až neuvěřitelné.

Náš průvodce po malé části ostrova nikdy neopustil břeh Haiti, přesto hovořil naprosto plynně anglicky (lépe než já) a francouzsky. Něco takového je poměrně dost nevýdané v zemi, kde většina lidí nedokáže ani číst a psát a kde je škol tak málo, že je spočítáte na prstech dvou rukou.

Aby se mohl náš průvodce takové jazyky vůbec učit, musel po několik let každý den pěšky cestovat hornatou oblastí zhruba 8 kilometrů do vedlejší vesnice a večer zase zpět. V takové oblasti samozřejmě neexistují silnice, jak je známe u nás, a mimo jiné jednou z nemilých skutečností o Haiti je, že je to velmi nebezpečná země, kde se unášejí lidé za účelem výkupného (zdaleka ne pouze turiské, ale převážně rezidentní obvyvatelé). Běžná doprava zde neexistuje (litr benzínu stojí aktuálně kolem 70 korun) a policistů je v zemi tak málo, že některé vesnice zakládají vlastní domobranu.
Učebnice a sešity jsou luxusem, který se sice dá sehnat – ale rozhodně ne tak, že zajdete na první roh a tam obojí nakoupíte. Často jedna učebnice putuje skrze nekonečno studentů, kteří se ze sešlých stránek učí slovíčka a základní gramatiku.

To vše zde lidé dělají pro jediné – naději, že jednou to budou právě oni, koho lodní společnost vybere na palubu některé ze svých lodí. A aby to nebylo málo, ti, kteří již nějaký jazyk umí, učí často zdarma každého, kdo o to požádá – s trpělivostí a oddaností. Odměnou jsou jim uznání a oblíbenost mezi všemi vesničanami.

Je k nevíře, co a v jakých podmínkách dokáží lidé i na tom nejopuštěnějším místem světa, kde se nám o civilizovaném světe může jenom snít. Neustále mě udivuje, co vše dokáže lidský duch, pokud opravdu chce – pokud má v sobě touhu něco dokázat, pokud má víru a naději v něco lepšího.

Podobné zkušenosti mně potvrzují, že slovo „nejde to“ je často pouze osobní volbou jednotlivce, nikoliv objektivní skutečností. Pokud někdo prohlásí něco za nemožné, je to jenom jeho vlastní osobní volba a neměl by si tudíž stěžovat ostatním. Selhání není velmi často okolnost, je to čirá volba. Lidé, kteří si jen neustále na něco stěžují a jen neustále o všem prohlašují, že to nelze, jsou dle mého názoru odsouzeni žít přesně v tom, co si sami těmito myšlenkami vytvářejí. Neboť i v místech, kde panuje totální beznaděj a lidé se snižují zoufalostí i k těm nejkrutějším činnům, existuje naděje, existuje překonávání nemožného, existuje světlo, které lidi v tak nehostinném místě naplňuje a dělá lepšími. Možná si to trochu příliš romantizuji, ale pro mě osobně je to další důkaz síly lidského ducha - další šance vidět lidstvo jinak, než pouze jako ztracenou zemi, která by si od mnohých zasloužila pouze lítost. Odemně samotného si mnozí obyvatelé Haiti zasluhují také hluboké uznání.

Diskutovat k tématu článku můžete zde

Tomáš

Zpět na zápisník