Žebříčky

Úspěch není jenom o správném myšlení. Úspěch je hlavně o činech. Jakýchkoli činech. A právě zde často tkví další problém neúspěšné většiny – vůbec s něčím začít. „Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí“, slýchám často. A zároveň dodávám: „kdo nic nedělá, nikdy nezbohatne“. Bojíme se neúspěchu. Bojíme se ho tak moc, že raději neděláme nic. Konec konců, je to pohodlnější a i jistější, říkáme. Přesto nicneděláním prostě nemůžeme jít vpřed. Nikdy. Nikam. Ve svém okolí mám spoustu přátel, kteří mají skvělé nápady. Jsou šikovní, mnohem inteligentnější než já, rozumí věcem, kterým já nikdy rozumět nebudu a dokáží věci, které já nedokáži. Přesto jsem to já, kdo se má lépe. Jak je to možné? O tomto, ale z druhého pohledu, jsem přemýšlel před řadou let, kdy jsem byl na opačné bariéře já. Přemýšlel jsem neustále o tom, jaktože lidé, kteří hovoří podstatně hůře anglicky než já dostávají zahraniční zakázky – to bylo v době, kdy jsem vlastnil firmu. Přemýšlel jsem o tom, jak to, že lidé, kteří nerozumí filmu tak dobře jako já točí filmy a jak to, že lidé, kteří neumí pořádně ani počítat, vydělávají miliony. Bylo to v době po mých studiích, kdy jsem byl velmi mladý, velmi tvrdohlavý a přiznejme si to – myslel jsem si, jako každý v tomto věku, že jsem ten nejchytřejší na světě. O to více mně nešlo do hlavy, jak to, že všichni kolem mě jsou úspěšnější, než já. Bylo to v době po střední škole. Už jsem vám popsal, jak jsem byl na škole úspěšný ve filmu a sbíral jednu cenu za druhou, a také cestoval po světě. Jenomže to bylo na střední škole a po škole se náhle vše změnilo. Jak už tomu tak bývá. Jako každý jiný jsem se i já po ukončení studia domníval, že jsem ten nejchytřejší a nejgeniálnější a jelikož jsem posbíral právě řadu cen z celého světa, budou se stát fronty u mých dveří a nabídky na další filmy a točení reklam se jenom pohrnou. A jak už to ale v životě chodí – opak byl pravdou. Vyšel jsem střední školu a byl jsem opět nikdo. Nikdo neznal mé jméno, nikdo kromě určitého okruhu lidí nevěděl o mých filmových úspěších a nikoho nezajímalo, že mohu prakticky poslepu vyprávět záběr po záběru své oblíbené filmy oblíbených režisérů. Mladík plný iluzí opět tvrdě narazil a začal dostávat velké facky od paní jménem „realita“. A záhy bylo ještě hůře. Nejenom, že za mými dveřmi nestály fronty s nabídkami, ale ba co hůře – lidé, se kterými jsem na střední škole „soutěžil“ nyní začínali pracovat ve velkých filmových produkcích a šplhat po žebříku filmové kariéry nahoru. Lidé, kteří rozuměli filmu daleko méně a neměli za sebou jediný úspěch si najednou vedli mnohem lépe, než já! Byl jsem z toho pokleslý, smutný a frustrovaný. Sedával jsem doma a byl naštvaný na celý svět. Nechápal jsem to. Nešlo mně to do hlavy. Takže jsem o všem začal přemýšlet. Dlouze, do hloubky a ze všech stran – jak už mám ve zvyku. Co dělám špatně? Kde je ta chyba? Nakonec jsem zavolal kamarádovi, který již dávno pracoval v televizi a zeptal se ho, jak se tam dostal. „Prostě jsem tam zašel a řekli si o práci“, odpověděl. „A to je všechno?“ „To je všechno“, přikývnul. A já jen zíral s otevřenou pusou. Náhle jsem vše pochopil: už týdny jenom sedím doma pokleslý a frustrovaný, protože jenom čekám, až se něco stane – ale dokud něco sám neudělám, nic se nestane! Bodejť by moji bývalí „soupeři“ a spolužáci již nepracovali ve velkých produkcích a soukromých televizích, když hned po škole obcházeli jednu společnost za druhou. Bodejť by někteří již nevydělávali velké peníze, když zakládali firmy a vrhali se do podnikání. Všichni něco dělali, jenom já čekal, až se něco začne dělat samo! Věděl jsem ale, že takto to nemůže jít dál. Věděl jsem, že něco MUSÍM udělat. To byl celý problém. Začal jsem tedy tím prvním, co mě napadlo. Zajistil jsem si seznam všech produkčních společností v ČR a obeslal všechny se svým životopisem. Poté jednu po druhé navštívil. Nutno říci, že jsem nikdy nic podobného nedělal – takže jsem měl strach – a pořádný! Občas jsem tak koktal, že jsem ani nevěděl co říkám, občas jsem nebyl schopen říkat vůbec nic – a to jsem v podstatě velmi výřečný. Ale i tak jsem už po dvou měsících dostal první „nabídku“ – práci asistenta režie. Na začátek lepší něco, než nic! Jenomže práce asistenta režie je zcela odlišná od práce režiséra. Je to velmi náročná práce a velmi tvrdá práce. Nikdy jsem tuto práci nedělal a nebyl na ni připravený. Odmítnutí by ale znamenalo dostat se zase na začátek a nikam se neposunout, takže opět nezbývalo, než sebrat veškeré poslední zbytky odvahy a prostě to risknout! Má první zkušenost asistenta režie je nepopsatelná. Strachy jsem chvílemi ani nedýchal a velmi často vůbec nevěděl, co vlastně dělám. Ale dělal jsem to! Udělal jsem malý krůček a dělal jsem alespoň něco! I když hned od začátku ne zrovna nejlíp – už to nebylo jenom sezení doma a vzdychání, už to byla reálná akce, už jsem zase stál blízko kamery! O pouhých pár měsíců později jsem byl profesionální, zaběhnutý asistent režie a měl práce dostatek. A tak přišel další krok – vnutit produkci, pro kterou jsem pracoval, myšlenku, že jsem již připravený vrhnout se na režii reklam. A tak jsem opět sebral všechny síly a pustil se s touto produkcí do obcházení klientů. Opět to bylo těžké. Mravenčí práce, mnoho odmítání. Frustrující, ponižující, tvrdé a nekompromisní. Stokrát jsem to chtěl vzdát. Ale vždy jsem se uklidňoval svým „alespoň dělám něco, lepší než sedět doma a vzdychat“. A tak jsem po třech měsících dostal první velmi malou zakázku jako reklamní režisér – jenomže hned pro obřího klienta – Eurotel! Přátelé, jestli jsem dříve pociťoval strach a obavy z každého kroku, který jsem se rozhodnul udělat vpřed, tak teď jsem měl doslova v kalhotách. V sázce bylo všechno, pokud by se tohle nepovedlo – mohl bych se vrátit zase na začátek a sypat si popel na hlavu. Měl jsem tak hrozný strach, že jsem málem ráno nevstal strachy na plac při prvním natáčecím dni! Ale kromě strachu tu bylo i již známé odhodlání a oddanost této práci – a tak jsem to přestál – a kupodivu s přiměřeným úspěchem. Nic zázračného, ale první práci jsem nepokazil a o to šlo především. Další měsíce byly lepší a lepší, až přišla první opravdu veliká zakázka – zahraniční klient, mnohamiliónový rozpočet, několikadenní natáčení v ateliéru.... Byl jsem tak nervózní, že jsem se v té době hádal s každým kolem a bylo to tak tvrdé a náročné, že jsem několik týdnů nespal... Aby to vše nebylo málo, poslední den natáčení přišel telefonát, že několik cívek filmu bylo špatně vyvoláno.... Bylo to hrozné, ale také úžasné zároveň. Byl jsem totiž tam, kam jsem si předsevzal před pár lety dojít. Došel jsem tam. Velká reklama, velké rozpočty a já – režisér toho všeho. Po úspěšném dokončení reklamy jsem si sednul a začal o všem rozjímat. A pak si uvědomil, co bylo na naprostém začátku: Nutnost začít dělat alespoň NĚCO. Nutnost alespoň začít. První krůček. Veliký strach, ale odhodlání překonat jej. Pak už to bylo stále stejné. S každým dalším krokem vpřed nový strach, větší zodpovědnost... Ale dělal jsem NĚCO. A to něco mě už samo dovedlo, kam jsem potřeboval... Často jsem si vedl dobře, ale tu a tam i špatně. Nebyl jsem vždy profesionální a ne vždy dokázal splnit přání klienta. Ale dělal jsem NĚCO, a to samo o sobě už mě posouvalo dopředu. A to bylo vše, o co šlo. Pochopil jsem tedy další důležitou lekci života: ať už chcete dělat cokoliv, musíte začít. Je jedno, jaký bude prvotní výsledek. Je jedno, jak si povedete. Ale musíte začít, abyste se někam posunuli. To je to kouzlo, proč jedni uspějí a další se neustále drží v pozadí. Od té chvíle, ať jsem si vzal do hlavy cokoliv, kašlal jsem na svůj strach i obavy. Prostě jsem danou věc začal dělat a spousta dalšího se už ukázalo „cestou“. Ne vždy to dopadlo dobře, ale tak už to v životě chodí. A opět jsem pochopil, jak funguje většina: zatím co většina jenom tlachá, co bude až začne dělat, zůstává nakonec jen u tlachání úspěšní netlachají a raději jednají i když jednání ne vždy vede k úspěchu, je lepší něco dělat, než jen tlachat A závěrem: Pokud cítíš strach, stejně to udělej. Nemůžeme se nikdy dobrat žádného cíle, pokud s ničím nezačneme. Z nicnedělání ještě nikdy nikdo nezbohatl. Na začátku každého velkého pokroku byl jeden malinkatý krůček. Neúspěšní mají jenom plná ústa keců, úspěšní nemají na kecy čas, protože musí konat činy. Pokud již delší dobu plánujete, že se do něčeho vrhnete, je nejvyšší čas, abyste to konečně už udělali. Hodně štěstí a strach nechte plavat daleko za sebou. Nejůležitější je začít.