Jednoho dne, stejně jako častokrát, přišel Dantzig pozdě na hodinu matematiky. Tentokrát dorazil až na samotný konec přednášky a vše, co stihnul, bylo opsat si dvě matematické úlohy napsané na tabuli. Dantzig měl za to, že se jako vždy jedná o domácí úkol a tak večer k rovnicím zasednul a začal pro ně hledat řešení.

Už po chvilce se rovnice ukázaly jako velmi těžké. Dantzig však ve snaze přijít domácímu úkolu na kloub pokračoval a za několik dnů nakonec s poměrně dost úsilím rovnice vyřešil.

Zhruba o týden později své profesorce odevzdal domácí úkol. Ta však zůstala zírat v němém úžasu. Ony dvě rovnice totiž nebyly domácí úkol. Profesorka toho dne na tabuli jen napsala dvě rovnice, které nelze vyřešit. Zkrátka a dobře rovnice, které nejlepší matematici po celém světě, skuteční géniové, prohlásili za neřešitelné.

Překvapený Dantzig byl tak zaskočený, že vše, na co se vzmohl, bylo: „promiňte. Nevěděl jsem, že ty rovnice nemají být vyřešeny“.

Tento slavný příběh je často dáván vědci zabývajícími se možnosti lidského mozku jako názorný příklad toho, že vše je jen otázkou předpojatosti v samotném začátku: pokud se stavíme k něčemu již v samotném začátku s předpojatostí, že se jedná o nereálný, nebo velmi obtížný úkol, pak je vysoká pravděpodobnost, že jej ani nedokážeme splnit. Pokud by nám však v počátku někdo řekl, že stejný úkol sice nepatří k nejlehčím, ale má řešení a dokázalo se s ním vypořádat mnoho dalších, je pravděpodobnost vyřešení takového úkolu podstatně vyšší.

Ještě více má však řešení libovolných úkolů a dosahování jakýchkoliv cílů spojitost s něčím, čemu se říká růstová mysl (growth mind).

Skupina psychologů se rozhodla zkoumat, proč se průměrní lidé stávají občas velmi úspěšnými a schopnými v některých oblastech a naopak, proč někteří lidé mimořádní v libovolné kategorii (sport, byznys, umění...), zapadají v zapomnění. Výzkumy probíhaly po několik let, účastnilo se jich několik set dobrovolníků. Závěry byly poměrně překvapivé:

To, zda-li budeme v něčem úspěšní, nemá nic společného se vzděláním, talentem, rodinným zázemím, společenským postavením, ani ničím podobným. Jediným předpokladem je mít rostoucí mysl, se kterou veškeré naše počínání chápeme jako proces učení se, proces, při kterém žijeme vzrušením překonávání nových úkolů a více, než na samotný cíl, se soustředíme na proces.

Bohužel, rostoucí mysl je poměrně vzácná, protože většina lidí trpí něčím, čemu se říká statická mysl (fix mind). To je stav mysli, při kterém žijeme v sebeklamu, že již vše potřebné známe a umíme a že se nic jiného už učit nepotřebujeme.

Tak například součástí studia bylo pozorování, jak se premianti středních škol vypořádávají s podstatně náročnějšími úkoly na vysoké škole. Studie poměrně jednoznačně ukázaly, že ti, co byli premianti na předešlých školách, náhle začali zapadat do těžkého průměru: jejich mysl byla nakažena ještě na střední škole pocitem, že jsou mimořádní a výjimeční, tím se jejich myšlení stalo statické a nadále se nerozvíjelo. Ba co více, tito bývalí premianti se začali na vysoké škole cítit ohrožováni, takže podvědomě tíhli ke skupinám „hloupějších“ (ve které stále mohli excelovat a neztrácet svůj statut „génia“), čímž svůj úpadek k průměrnosti ještě více podtrhovali. Jenom si vzpomeňte, co nyní dělají vaši spolužáci, kteří na základní a střední škole byli premianti? Většině z těch mých se stalo přesně to, co jsem před chvilkou popsal.

Na druhou stranu, řada zdánlivě průměrných studentů začala v tomto psychologickém průzkumu vykazoval stále lepší výsledky, protože neměli o sobě mínění „géniů“, jejich mysl byla stále otevřená, chtěla se učit a poznávat více a tak někteří z těchto jedinců začali velmi brzy excelovat.

Další etapa tohoto psychologického testu zkoumala stejný efekt v zaměstnání: ukázalo se, že mnoho lidí považuje jen samotný fakt, že dostali dobrou práci, již jako důkaz o jejich „genialitě“ a „mimořádných schopnostech“ a po prvním roce působení v práci začali jejich výsledky často upadat: mysl se stala statickou, namísto rostoucí (možná, že zkrátka již neměla další motivaci nebo ambice růst).

Stejný psychologický výzkum se zabýval i vrcholovými sportovci: nejenom, že řada legend skončila jenom proto, že se v jistý moment považovali za „neporazitelné“ a jejich mysl byla naprosto statická, neochotná k jakémukoliv dalšímu růstu, ale dokonce byly tyto „elity“ zcela na svém vrcholu poraženi často někým, kdo v té době byl považovaný za lepší průměr a komu se šance na světové prvenství příliš nedávaly. Tito „průměrní“ však měli mimořádně vyvinutou růstovou mysl a dokázali velmi urputně pracovat nejenom na svých slabinách, ale převážně se učit od druhých – což je něco, co lidé se statickou myslí zcela odmítají.

Experiment šel však ještě dále: ukázalo se, že věc jako talent v podstatě neexistuje (nebo ne alespoň v té podobě, jak si představuje většina z nás), že je talent jen dovedností, kterou se lze naučit – pokud má daný člověk rostoucí mysl, nemá žádné předpojatosti a je ochoten se učit. V rámci tohoto experimentu byla vybrána skupina lidí, kteří byly obdařeni velmi špatnými kreslířskými schopnostmi. Ve své dospělosti stále kreslili jako v první třídě základní školy a dovednost v tomto ohledu byla nulová.

Skupině takových lidí bylo nejprve vysvětleno, že kreslení ve skutečnosti není talent, ale dovednost, kterou se lze naučit. Už jenom tím byla daná skupina velmi překvapená, avšak jejich mysl začala být otevřená možnosti, že je skutečně reálné naučit se kreslit. Tím byla eliminována předpojatost a celá skupina byla svěřena do rukou profesionálních kreslířů, kteří je naučili řadu dovedností. Výsledky byly neuvěřitelné: z počátečních postav kreslených ve formě kolečka a pěti čárek se celá skupina propracovala do stádia, kdy byla schopna vytvářet velmi zdařilé portréty a pozoruhodné obrazy.

Abych konečně došel i k tradingu, domnívám se, že i zde platí vše zde napsáno naprosto spolehlivě.

V prvé řadě, obchodníci, kteří začali dlouhodobě, stabilně a velmi značně profitovat jsou lidé, kteří se zamilovali do samotného procesu tradingu. Jsou to lidé, kteří každý obchod chápou jako možnost naučit se něčemu novému, kteří trading berou jako životní cestu, nikoliv jako rychlé řešení jak splatit půjčky a hypotéku. Úvodní nezdary chápali jako školu, ze které však byli schopni analyzovat veškeré chyby, napravit je a pokračovat směrem, který pomáhal k dalšímu rozvoji.

Oproti tomu, potkal jsem obchodníky, kteří se již po řadu let snaží obchodovat, stále neúspěšně, ale nikdy si nenechali poradit jedinou radou – žijí totiž v domnění, že o tradingu již vědí všechno, že všemu rozumí nejlépe a že jen nemají „štěstí“, nebo mají „špatného brokera“ atd. Ostatně, každý den kolem sebe potkávám lidi, kteří si myslí, že již všechno umí, že se nic dalšího nepotřebují učit, kteří dokonce mají dvě a více vysokých škol – a přesto ne zřídka žijí ze sociální podpory, protože nejsou ani zaměstnaní.

Statická mysl je v podstatě jen ego. Bohužel, ego je veliký nepřítel. Dává nám falešný pocit dokonalosti, ale přitom nám neumožňuje učit se a dále rozvíjet. Ego tedy z nás dělá větší a větší chudáky. Pokud však náš život začneme brát jako možnost neustále se učit něčemu novému a chyby či prohry brát jen jako zrcadlo toho, co jsme udělali špatně a v čem je třeba se ještě zdokonalit, aktivujeme tak naplno naši růstovou mysl a náš život se stane podstatně bohatším.

A ještě něco k tomu tradingu: mnoho z těch neúspěšných, co jsem potkal, má statickou mysl převážně ve své psychice. Jsou to často lidé, kteří sice perfektně rozumí technické stránce tradingu, ale mají příliš fixovanou mysl na to, aby připustili, že jejich disciplinovanost, či jiná psychologická nezbytnost pro trading, není zdaleka tak růžová, jak si sami namlouvají. Tito jedinci raději prodělávají, než aby připustili vlastní nedokonalost. Jak říká Ed Seykota - každý dostane, co si žádá.

Praktická exekuce je věc, která bohužel trápí mnoho začínajících obchodníků. Poté, co důkladně backtestují svůj obchodní plán a utvrdí se v jeho funkčnost a možné profitabilitě, začínají obchodovat v rámci papírového obchodování, avšak již v reálných podmínkách trhů. Pokud nejsou psychologicky dostatečně připraveni, jejich exekuce pak často „trpí“: tj. exekuce nejsou zdaleka takové, jaké by měly být. Je tedy třeba se lépe psychologicky připravit. Jak tedy na to?

Osobně dlouhodobě používám techniku, kterou jsem si pro sebe nazval „mentální bloky“. Jedná se o jednoduchou činnost, jejíž podstatou je strukturovat si obchodní plán do co nejvíce jednotlivých částí a každou část si pak mentálně co nejvíce vizualizovat, abych připravil své podvědomí přesně na to, co potřebuji.

Pojďme tedy k prvnímu kroku této jednoduché techniky.

V prvé řadě si rozdělte svůj obchodní plán na co nejvíce jednotlivých „bloků“. Říkejme tomu „mentální bloky našeho obchodního plánu“. Každý takový blok si představte jako malou cihličku, která je částí našeho plánu jako celku. Náš obchodní plán je stavba postavena z mnoha malých cihel, avšak každá z nich musí být perfektně zpracovaná, aby byly základy pevné a náš obchodní plán držel pohromadě.

Takový mentální blok (cihlička) je vlastně co nejmenší jednotlivý krok, který je nutný jako jeden z mnoha udělat v rámci našeho obchodního plánu. Každý obchodní plán má řadu kroků – od otevření obchodu až po jeho uzavření. Naším cílem v tomto bodě je najít co nejvíce jemným „mezikroků““ a rozložit tak tedy náš obchodní plán na jednotlivé malé „cihličky“.

Pokud jsme například intradenní obchodníci a zamyslíme se nad naším obchodním plánem, dojdeme k závěru, že jej můžeme rozdělit minimálně na následující mentální bloky (neboli jednotlivé kroky):

BLOK 1: čekání na trend

BLOK2: čekání na korekci

BLOK3: čekání na vstupní signál v rámci korekce

BLOK4: co nejpřesnější vstup

BLOK5: managování otevřeného obchodu (posouvání SL)

BLOK6: čekání na výstup

BLOK7: výstup.

Některé tyto bloky je možné definovat velmi exaktně, dle velmi přesně popsaných okolností grafu (např. posouvání stop-lossu na základě nějakého indikátoru), jiné jsou částečně technické a částečně pocitové (např. identifikace trendu vs. chopu).

Nyní tedy máme rozdělený plán na několik mentálních bloků. Dalším krokem je každý z těchto bloků důkladně vnitřně (mentálně) vizualizovat a připravit tak na veškeré kroky naši mysl.

Každý blok potřebuje ke svému splnění podmínky, které pokud neproběhnou, nemůžeme se pohnout k dalšímu bloku. Co tedy musíme udělat je sepsat si přesně podmínky nutné ke splnění každého bloku s řadou ukázek a obrázků a to na dvojí úrovni:

1) sepsat si přesná (popsatelná) pravidla nutná ke splnění s řadou doplňujících ukázek;
2) přidat řadu „pocitových“ obrázků, např. sérii obrázků s ukázkou toho, co pocitově považuji za „správný trend“, aniž bych byl schopen takový blíže technicky popsat.

Nyní tedy víme, jak má každý z kroků vypadat, aby mohl být splněn. Postoupíme tedy dále a uděláme z takto popsaného kroku (bloku) konečně blok mentální, tj. takový, který bude mentálně uložen v naší mysli. Jak? Velmi jednoduše.

V prvé řadě, do naší mysli budeme „vsouvat“ jednotlivé bloky postupně, nejlépe jeden za den.

Uděláme to, že si každý blok nejprve několikrát zopakujeme na základě popisů exaktních pravidel a dále budeme několik minut hledět do ukázkových grafů (včetně těch „pocitových“, které jsou velmi důležité, neboť mozek má dvě hemisféry a my musíme „naplnit“ každou z nich – tu pragmatickou i tu pocitovou). Na obrázky budeme hledět několik minut, avšak pouze hledět – o ničem nepřemýšlet, jenom nechat volně působit obrázky. Budeme dýchat volně.

Pak si sedneme pohodlně do klidu, naprosto se uvolníme, zavřeme oči a budeme si mentálně představovat různé situace, při kterých jsou splněny aktuální podmínky daného bloku. Nebojte se zapojit fantazii, co je ale důležité, že stále musíte mít uvolněný pocit a pravidelně dýchat. Pouze tak trénujeme obě hemisféry. Takto si budeme jednotlivé bloky několik minut denně vizualizovat a připravovat na ně naše podvědomí. Jinými slovy, budeme naše podvědomí trénovat tak, aby nás „nepustilo“ dále, pokud nebudou splněna určitá pravidla, opět upozorňuji, že jsou dvojího druhu – pragmatická i pocitová (nemůžete trénovat pouze pragmatickou nebo pouze pocitovou část mozku, to bychom byli ve výrazné mentální nerovnováze).

Tím tedy vytrénujeme naší mysl na jednotlivé bloky.

Nyní, během samotného tradingu je nutné si každý tento krok (mentální blok) představit si jako „smyčku“, která neustále běží dokola, dokud není splněna podmínka a nejsme tak vpuštěni do další smyčky. Hned vysvětlím blíže.

Abych mohl vůbec začít uvažovat o vstupu do obchodu, musím vidět trend. Ten definuji částečně několika nástroji technické analýzy, částečně pocitově – přesněji jsme již svou mysl vizualizací vycvičili na to, jak by to mělo vypadat. Co je ale podstatné, dokud není splněn BLOK1: trend, nemohu se posunout ve svém obchodním plánu k dalšímu mentálnímu bloku (BLOK2: čekání na korekci).

Mentální blok 1 si tedy ve své hlavě vizualizuji jako smyčku, která se skládá z otázky „je v trhu trend?“ a odpovědi „ano/ne“, přičemž odpověď „ano“ musí opět přicházet nejenom na racionální, ale i pocitové úrovni. Tuto smyčku nechám uvnitř sebe v hlavě „puštěnou“ a běžet stále dokola do té doby, než mohu říci jednomyslné „ano“ a utvrdit se tak o této pragmatické odpovědi i pocitem (levá i pravá hemisféra musejí být obě ve shodě). Pak se teprve posouvám mentálně k dalšímu bloku, který je opět podobnou smyčkou.

Takto se snažím strukturovat průběh svého mentálního vědomí i podvědomí během tradingu do jednotlivých kroků pracujících jako smyčky a trénovat tak svůj mozek k tomu, aby se učil nepřecházet k další smyčce (bloku) dříve, než bude splněna ta předešlá. Tím se snažím mimo jiné co nejvíce osvobozovat od impulsivního obchodování.
Důležité je, aby celý proces stavby jednotlivých mentálních bloků byl doprovázen uvolněností a také abyste bloky příliš „nefixovali“ – pamatujte, že každý z bloků budeme možná chtít někdy v budoucnu trochu upravit nebo změnit, neboť naše dovednosti a zkušenosti v trzích porostou a tak se nechceme mentálně „fixovat“. Vystavte bloky co nejpoctivěji, ale mějte neustále na paměti, že i tyto bloky potřebují svůj další vývoj.

To je tedy vše o mé technice mentálních bloků. Netvrdím, že je to ta nejlepší technika, ale já jsem na ni zvyklý a jsem s ní spokojený.
Rád se dozvím i o dalších zajímavých mentálních technikách.

P.S. (off-topic)

Ještě něco z úplně jiného soudku:

tento týden jsem dostal pár emailů na téma, zda-li bych nemohl okomentovat aktuální dění na světových trzích. Problém je však to, že není příliš co komentovat: trhy jdou nahoru a dolů. To jsou jediné dvě věci, které trhy dělají. Někdy jdou nahoru nebo dolů s hodně vysokou volatilitou, někdy s malou volatilitou. Minulý týden šly dolů s hodně vysokou volatilitou. To je prakticky jediný komentář, který je možné udělat. Pokud někdo vidí na grafu něco více, rád se něčemu přiučím.

Obecně není vůbec důležité, co se děje na trzích, protože na těch se děje pořád něco. Pořád jdou nahoru, nebo dolů. Dělají si, co chtějí a neposlouchají naše domněnky o tom, co by měly dělat (to je jen naše fantazírování). Pokud si myslíme, že po schválení 850 miliard pomocného balíčku musí jít trhy nahoru, je to jen domněnka. Pravdu mají vždy až trhy, které vždy dělají to, co ony samy uznají za vhodné.

Už dávno se nedívám na trading z toho pohledu, abych se snažil vysvětlovat každý pohyb. To je to nejjednodušší, co člověk může udělat – po každém pohybu napsat nějaký komentář, který by vzbuzoval pocit, že jsou trhy racionální místo a že se každý pohyb dá racionálně vysvětlit. To vše je jen sebeklam.

Trhy jsou vysoce neracionální a není vůbec důležité, co dělají nebo nedělají. Jediné podstatné je, jaký máme risk-management, kolik riskujeme pro případ, že trhy nebudou dělat to, co by bylo vhodné v rámci našeho vstupu. Dále náš edge (obchodní plán), win% a risk-reward-ratio - to jsou opravdu jediné důležité věci. Vše ostatní je jen zabývání se zbytečnostmi. Další komentáře jsme již napsali v článku Krize na finančních trzích aneb co se z ní naučit.

Před delší dobou jsem četl nesmírně zajímavý experiment, který před mnoha lety proběhnul v USA. Vybraná skupina lidí byla na několik týdnů izolována od okolí a na osamoceném místě jim byly vysvětleny základy tradingu - jak celý tento byznys funguje a jak se v něm vydělávají peníze. Žádný z účastníků experimentu do té doby s tradingem nepřišel do styku – nikdo tedy přesně nevěděl, co tento obor znamená, co obnáší a co je pro něj specifické. Všichni účastníci byli tradingem zcela „nedotčení“ a celá skupina účastníků byla zároveň velmi různorodá, jak věkově, tak inteligenčně.

V první fázi tedy všichni dostali určité „školení“, jehož součástí byl i přesný výklad obchodního systému. Hlavní důraz byla ale kladen na formu výuky; celou dobu se o tradingu hovořilo jako o docela běžné věci, experiment byl psychology vedený tak, aby nikoho z účastníků nenapadlo se tradingu zaleknout, mít zbytečný strach, nebo o tradingu jakkoliv pochybovat. Každý účastník musel mít po určité době pocit, že trading je pro něho poměrně „přirozené“ prostředí. Žádný z účastníků zároveň neměl možnost komunikace s okolím nebo známými, nemohl tedy konfrontovat to, co byli všichni v této uzavřené skupině učeni – nezbývalo jim, než vyučujícím zcela věřit.

Paralelně s touto experimentální skupinou byla vytvořena druhá skupina, která se skládala z jedinců, kteří již o obchodování něco věděli. Byli to většinou drobní obchodníci, kteří obchodovali na svůj účet, měli již drobné zkušenosti, prostředí tradingu jim nebylo cizí. Této skupině byl pouze vysvětlený obchodní systém (stejný, který byl vysvětlen i první skupině) a též nebyla druhá skupina jakkoliv izolována – okamžitě mohla nabyté vědomosti konfrontovat, probrat se svými známými.

Ve druhé fázi experimentu dostali všichni účastníci tohoto experimentu, tj. jak první, tak druhá skupina k dispozici určité množství peněz a měli začít obchodovat. Cílem experimentu bylo samozřejmě sledovat, jak úspěšná bude první skupina (absolutní nováčci) v porovnání s druhou (zkušenější tradeři). Výsledek experimentu byl docela šokující – zatímco většina z první skupiny dokázala vydělávat peníze, většina z druhé skupiny, i přes to, že to byla skupina zkušenějších obchodníků, peníze ztrácela.

Po výsledcích experimentu samozřejmě následoval bezpočet rozborů, dalších pohovorů s každým z účastníků atd. Cílem bylo zjistit, jak mohly nastat tak diametrální rozdíly. Výsledná zjištění byla samozřejmě relativně komplexní, ale v základu přinesla zhruba toto:

první skupina vydělala peníze proto, že ji ani nenapadlo, že by se dal prvotní kapitál vůbec ztratit. Zkrátka a dobře, o této možnosti je nikdo neinformoval, během výkladu jim bylo řečeno, ať pouze dodržují obchodní systém, co mají přesně dělat, nebyly však žádné zmínky o možnosti, že by se dala ztratit větší část kapitálu. Účastníci z první skupiny vypověděli, že to, co jim bylo řečeno že mají dělat jim připadalo naprosto normální a přirozené, jako by prostě dostali jakýkoliv jiný úkol – například postavit ze dřeva dům (také by je nenapadla varianta, že by mohl dům spadnout). Mnoho účastníků z první skupiny bylo dokonce neuvěřitelně překvapeno, když jim bylo řečeno, že mnoho obchodníků v tradingu ztrácí své peníze a tato nová informace řadu z nich ovlivnilo na tolik, že sami náhle přestali vydělávat a začali ztrácet!

Druhá skupina během svých výslechů, na druhou stranu, projevovala neustále řadu pochybností. Byli plni historek lidí, kteří ztratili své peníze, plni varovných povinných a vyžadovaných poučeních o riziku, plni pochybovačných lidí kolem sebe, v okruhu svých blízkých a své rodiny. Zatímco první skupině v podstatě bylo od začátku říkáno, že je trading snadný a přirozený, druhá skupina v začátcích musela čelit problému přesně opačnému – všichni již od začátku říkali, že to je příliš těžké, že to „není pro ně“, že jsou „blázni a hazardéři“ atd. Druhá skupina tedy měla podstatně složitější psychologický start – neuvědomělý handicap v jejich podvědomí je logicky nemohl směrovat v začátcích hned k úspěchu a řadu z nich dokonce ani po určitých zkušenostech. Zatímco totiž druhá skupina lidí ztrátové obchody čím dál tím více začala chápat jako „možná ti, co pochybují a varovali mě mohou mít trochu pravdu“ a v obchodování začalo čím dál tím méně věřit, tj. věřit i sobě, první skupina byla školena tak, že občasné ztráty jsou přirozenou součástí tradingu a netřeba o nich jakkoliv přemýšlet – takže o nich zkrátka nepřemýšleli (tedy alespoň ne příliš).

Po přečtení tohoto zajímavého experimentu jsem se musel zamyslet nad tím, že profese tradera je skutečně příliš démonizována a tudíž je potenciálnímu traderovi celkovým okolím vštěpováno do podvědomí, že je trading bůh ví co (hrozného, démonického, nadpozemského, nedosažitelného, nepřekonatelného, těžkého...). Pamatuji si například, že při našem prvním účinkování v České televizi musela moderátorka z legislativních důvodů říci, že daytrading je nejrizikovější způsob obchodování – přitom takové prohlášení považuji za totální nesmysl, protože nevidím rozdíl mezi 100 USD riskovanými v daytradingu, v akciovém pozičním obchodu nebo 100 USD vloženými do podílového fondu.

Zajímavé je, že zatímco profese jako trading jsou démonizovány, protože lidé údajně mohou přijít o všechno (ti hloupí, naivní a ti, co věří, že peníze padají samy a bez práce rozhodně ano), nikdo nedémonizuje takové věci, jako jsou hypotéky nebo leasingy. Mohu vám říci, že jsem ve svém životě potkal daleko více lidí, kteří přišli o všechno – majetek, rodinu, práci, sebedůvěru i vlastní hrdost – jenom díky tomu, že se dostali do spirály ve které nebyli schopní splácet své půjčky a hypotéky (následovaly exekuce, hádky v rodině, rozvody...) než lidí, kteří by takto rychle a snadno přišli o všechen majetek v tradingu. Přitom je zajímavé, že žádný lichvář, dokonce ani žádná banka nemusí zákonně vkládat nikam větu „leasing a hypotéka jsou velmi nebezpečné, protože v případě nešťastné souhry náhod, která je bohužel poměrně dost pravděpodobná, můžete přijít úplně o všechno“, zatímco traderovi musí být už od začátku ze všech stran do hlavy vtloukáno, že se svými penězi v podstatě hazarduje – a to ještě daný jedinec neudělal jediný obchod.

Nechci tímto rozhodně trading zlehčovat, protože v tradingu musí člověk přistupovat stejně zodpovědně, jako když si chce založit vlastní firmu, nebo když si chce vzít hypotéku na 30 let. Každý člověk musí v sobě cítit vlastní míru zodpovědnosti a také objektivně posoudit, zda-li na danou věc má nebo nemá (psychicky, inteligenčně, finančně). V průběhu let jsem však poznal, že traderem se stane většinou ten, kdo prostě nemá o tom, co dělá, vůbec žádné pochybnosti, kdo věří tomu, co dělá a kdo se daleko raději než na hororové příběhy a „klepy“ soustředí na příběhy těch, kteří v tradingu vydělávají. Objektivně přiznávám, že jsem poznal i spoustu obchodníků, co nevydělávají – co ale vidím vždy za stejný rozdíl mezi vydělávajícími a prodělávajícími je ten, že prodělávající obchodníci si pořad jen na něco stěžují, na něco nadávají, nebo neustále exponují své ego, aby zakryli své vlastní pochybnosti o tom, co dělají, zatímco ti, kteří vydělávají, přistupují k tradingu skutečně jako k něčemu přirozenému. Je pravda, že ti, co vydělávají, jsou většinou bývalí podnikatelé a majitelé firem, kteří už vědí, že zisk (výplata) nemusí být každý měsíc a pro které je přirozené riskovat určité částky (investovat) pro to, aby si nadělili šanci vydělat více. Pro podnikatele je skutečně v tradingu mnoho pro ně přirozeného, zatímco člověk zvyklý na pravidelnou výplatu každý měsíc zřejmě bude snáze podléhat celkové „démonizaci“ a negativní stránce tohoto byznysu (každý byznys má svá pozitiva i negativa, žádný byznys není bez chyb).

Mé rady na závěr tedy jsou:

• neposlouchejte věčné negativisty a pochybovače, důležité je, jak si vy sami věříte a jak sami věříte v to, co děláte,
• na druhou stranu buďte objektivně sebekritičtí sa přiznejte si, na co máte a na co ne – trading nemusí sedět každému, stejně jako jiné profese
• utvořte trading sami pro sebe jako přirozeným prostředím; obklopujte se raději těmi, co jsou už úspěšní a vydělávají (nebo se alespoň dostatečně progresivně posouvají vpřed), než těmi, co si jen stěžují, nebo již 5 let se snaží věnovat tradingu bez výraznějšího posunu vpřed
• čtěte tradingovou literaturu, odebírejte časopisy o tradingu – žijte tradingem tak, jako by to pro vás byla stejně samozřejmá věc, jako si jít koupit mléko
• přemýšlejte o tradingu pořád jako o byznyse, nikoliv jako o koníčku; byznys peníze vydělává, zatím co koníčky peníze konzumují
• nesoustřeďte se pořád jen na to, kolik můžete ztratit (a na to, jak vám toto pořád všichni vtloukají do hlavy), ale také (a především) na to, kolik můžete vydělat
• v tomto byznysu jsme pro výdělky, pro peníze, ne proto, abychom ztráceli a nebo chtěli dávat za pravdu pochybovačům a negativistům
• raději to zopakuju ještě jednou: soustřeďte se na to, kolik můžete vydělat a dělejte vše pro to, abyste to také vydělali (buďte však realističtí a alespoň v začátcích dostatečně při zemi, zároveň dobře znejte svůj risk a zcela jej přijměte)

A na závěr:

• nic nelámejte přes koleno za každou cenu;
• pamatujte, že trading bude v reálu vždy přesně takový, jaký je již nyní ve vaší hlavě.

Jelikož jsem před řadou let zasvětil veliký kus svého života filmové režii, vždy mě velmi zajímaly humanitní obory, počínaje historií, uměním a konče filozofií. Během let jsem se pak čím dál tím více začal zajímat i o duchovní nauku a samozřejmě se od té doby snažím co nejvíce poznávat „mysterium života kolem nás“ na vlastní kůži. Dnešní zkušenost, kterou bych vám rád předal, je jedna z mých nejpozoruhodnějších a zároveň nejpřekvapivějších co se dosahování výsledků týče. Zároveň jsem docela silně přesvědčený, že po přečtení tohoto článku řada z vás sama zjistí, že podobné věci se dějí i v jejich životě a ostatní snad začnou mou dnešní metodu dosahování cílů praktikovat.

Tak tedy, vlastně to začalo už když mně bylo kolem 20 let a rozhodl jsem se stát se režisérem. To samo o sobě není vůbec snadné, vyžaduje to poměrně dlouhou a náročnou cestu a samozřejmě i v takovémto oboru je třeba začít od základu, to znamená, od postu asistenta režie.
Abyste tomu rozuměli, práce asistenta režie je organizačně nesmírně náročná a zodpovědná, takže šance nováčka dostat se k takovému postu, navíc bez jakýchkoliv zkušeností, je prakticky nulová. Přesto jsem se jednoho dne rozhodl do tohoto náročného boje pustit, sebral jsem všechny síly a pustil se do několikaměsíčního obcházení produkčních společností se svým chatrným CV a touhou proniknout do světa filmu.

První měsíc byl, jak už to tak bývá, nekonečně frustrující záležitostí. Samé sliby, žádné činy. Obvyklá fráze „zavoláme vám“ a „určitě se ozveme“ (dodnes na to čekám). A samozřejmě nekonečné „bohužel, přijďte, až budete mít něco za sebou“. Bohužel se situace nezlepšila ani druhý měsíc, kdy mně ke všemu začínaly docházet peníze (nic jiného jsem nedělal, než každý den chodil po produkčních kancelářích) a třetí měsíc vše kulminovalo vztekem, bezmocí a nekonečnou frustrací: měl jsem absolutní pocit, že to nedokážu. Výsledek? NIC. Byl jsem bez práce, zničený a bezmocný. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem se rozhodl odpočinout si. Odjel jsem ke kamarádovi do Liberce a dva měsíce u něho nedělal nic, jenom jsme celé dny leželi a koukali na filmy.

Abych to zkrátil: po dvou měsících došly i mé poslední úspory a tak bylo nutné skutečně již začít něco dělat. Nebylo nazbyt – rozhodl jsem se, že si najdu práci, prozatím mimo filmový obor. Smířil jsem se dočasně s nejhorším, samozřejmě další boj měl následovat po našetření alespoň nějakých finančních prostředků. Už jsem začal psát nové CV, promýšlet, koho tentokrát oslovím, když v ten moment – jak už to bývá – zazvonil telefon. Byla to jedna menší produkce, pro kterou jsem kdysi dělal na jedné zakázce práci „posledního přicmrndávače a nosiče kávy“ a z čista jasna přišla s nabídkou, o které se vám může jenom snít: práci asistenta režie na celovečerním AMERICKÉM filmu. Jednalo se o začínajícího režiséra, který chtěl mít kolem sebe především lidi plné entusiasmu - a tak jsem tu práci dostal.

Když tato náročná zakázka skončila, začal jsem poprvé velmi přemýšlet o tom, jak je to zvláštní, že když se velmi snažíte, nic se vám nedaří a jen co se trochu uvolníte, vše náhle přijde samo. Rozhodl jsem se tedy tento nový poznatek znovu „otestovat“. Na řadu přišla již po pár měsících fáze, kdy bylo načase pokusit se protlačit do filmové branže jako režisér reklam; znovu jsem tedy dal dohromady nové podklady, připravil několik videokazet s ukázkovými pracemi a začal tentokrát trochu jinak. Obeslal jsem všechny, které jsem jenom mohl a poté se rozhodl nědělat již nic a nechat jen síly samy působit. Byla to neuvěřitelná zkušenost: za zhruba dva týdny (nebo tak nějak, již si přesně nepamatuji), jsem dostal svoji první zakázku. Byla sice velmi malá, téměř nepodstatná – ale byla! A tak jsem v té době poprvé dostal velmi zajímavou lekci, o které jsem přemýšlel dalších několik let: skutečně k nám přicházejí vysněné věci snadněji v celkovém stavu uvolnění, než ve stavu napětí?

Následující roky nebyly snadné. Měl jsem řadu měsíců jako na horské dráze: jednou jsem vydělal veliký balík peněz na nějaké zahraniční reklamě, jindy zase dlouhé měsíce nemohl zavadit o práci. Bylo to velmi vyčerpávající a o stavu uvolnění se rozhodně mluvit nedalo, proto jsem neměl příliš náladu na duchovní záležitosti a raději jsem přemýšlel, jak se lépe finančně zabezpečit. Samozřejmě, postupně toto vše začalo vést k tradingu, u kterého jsem nakonec zůstal a který bych již nikdy neměnil – přiznávám, že mě nakonec baví ještě více než film. A zároveň v momentě mé finanční stabilizace a finančního rozvoje konečně přišel opět čas pokračovat v načatých duchovních poznáních.

Pokračující lekce na téma „dosahování věcí v naprostém uvolnění“ začalo nabírat v tradingu zcela nové rozměry. Trading je ve své podstatě činnost, která vás neustále nutí přemýšlet o svých silných a slabých stránkách a tak velmi významně přispívá k vlastnímu sebepoznání. Trading sám o sobě tedy začíná být v určitém bodě duchovní cestou a pro nutnost překonávání řady drobných překážek je tedy opět ideálním způsobem, jak si vyzkoušet, zdali k vám skutečně věci nejlépe přicházejí v naprostém uvolnění.

Podobných „testů“ jsem záhy musel během kariéry tradingu absolvovat bezpočet, avšak na některé se pamatuji úplně nejvíce a dodnes mě nejvíce překvapují. Samozřejmě, opět mě všechny tyto zkušenosti utvrdily v jediném: stav uvolnění je skutečně pro dosahování cílů ideální. Zde opět pár příkladů.

Tak například, v průběhu času jsem začal toužit po tom, abych poznal více dalších profesionálních obchodníků. Chtěl jsem poznat převážně obchodníky, co obchodují s milionovými účty a co jsou skutečně velmi daleko. To samo o sobě v době, kdy jsem na toto pomyslel, znělo jako zhola nemožné – obzvláště zde, v České republice. Přesto toto byl jeden z momentů, kdy jsem se rozhodl otestovat možnost dosahování cílů ze stavu uvolnění: v té době jsem si pro sebe vytyčil toto jako cíl, avšak s tím, že nebudu na něm výrazněji pracovat, pouze budu citlivě vnímat jakékoliv příležitosti, které by mohly šanci setkat se s full-time profesionálními obchodníky se potkat.

Nepopírám, že to celé zabralo nějaký čas. Konkrétně celé dlouhé dva roky. Avšak po dvou letech jsem náhle byl v USA a zde se střetával ne s jedním, nebo dvěma, ale celou řadou profesionálních obchodníků! Tenkrát jsem se opět utvrdil, že dosahovat cíle jde za určitých podmínek i bez nutnosti na věci „tlačit“ a silou je „nutit“, aby se staly. Byl to moment, kdy jsem si naprosto uvědomil, že skutečně daleko spíše k nám přijdou věci ze stavu uvolnění, ve stavu absolutního vnímání a otevření a s nutnou dávkou trpělivosti, než ze stavu „tlačení“ věcí a přílišného snažení.

Od té doby jsem začal metodu dosahování dílčích cílů ve stavu uvolnění používat čím dál tím více. Tak například, jenom o rok později bylo „vyslyšeno“ mé přání a profesionální obchodníci, které jsem potkal v USA, mně prozradili své nejtajnější a nejprofitabilnější techniky. Nikdy jsem přitom na nic podobného netlačil a už vůbec se neprosil – jen jsem v uvolnění čekal na moment, až situace sama přijde. Zcela poslední zkušenost jsem pak zažil minulý týden, kdy jsem během svého týdenního pobytu ve Švýcarsku „vyslal“ myšlenku, že by bylo zajímavé vidět backtestové výsledky různých přístupů obchodování opční strategie Straddle/Strangle – a jaké mě čekalo po mém návratu překvapení, když jedna z prvních věcí, kterou mně Petr šel ukázat, byly již hotové výsledky toho, o čem jsem právě přemýšlel! A podobných příkladů jsem za posledních pár let zažil skutečně bezpočet...

Samozřejmě, už v tomto bodě slyším pragmatiky a skeptiky, jak říkají: „to byla jen náhoda“, atd., atd. Možná. Ovšem i v tomto bodě jsem došel ve svém životě k zajímavému pozorování:

V naší mysli si nevytváříme pouze naše cíle a naši budoucnost, ale také cestu, jak k ní dojdeme.

Dovolte mně opět napsat, co mám na mysli. Jedna má kamarádka – apropo, velmi úspěšná full-time obchodnice, patří k lidem, kteří žijí přesně takový život, jaký si představují ostatní (cestování, golf, klid a pohoda, žádné finanční nedostatky...). Jana je duchovně velmi silně založený člověk a potkal jsem se s ní poprvé již déle než před rokem na jednom z našich seminářů – postupem času se z nás stali přátelé. Na Janě mně vždy fascinovalo, s jakou nekomplikovaností a jednoduchostí nechává k sobě přicházet vše, co si jen v hlavě vytvořila. Je to jeden z mála lidí, který mě velmi pozitivně ovlivnil a ukázal nové duchovní cesty, neboť mnoha drobnými podněty vás zkrátka a dobře nutí k přemýšlení. Má zkušnost s touto osobou (kterou by mnozí považovali za nenormální a já ji považuji naopak za jednu z velmi mála normálních lidí, které znám) mě přivedla k velmi důležitému poznání: její cíle se dosahují jednodušeji, protože si zkrátka sama definovala cestu, jakou bude své cíle dosahovat. Zkrátka a dobře, zdá se, že skutečně i cestu si můžeme definovat již předem v naší mysli – ne pouze cíl.

Většina lidí si definuje ve své hlavě způsob dosahování svých cílů skrze tvrdou práci, dřinu, snahu. Není divu, takto jsme k tomu byli vždy naučeni. Proto začínají být skeptičtí, když slyší, že někdo dosahuje stejných výsledků v neporovnatelně větší pohodě, klidu a uvolnění. Celý rozdíl je ale v tom, že ta druhá skupina si sama tento způsob dosahování cílů takto vybrala. Protože, ač tomu nyní ještě mnozí zřejmě neuvěří, zdá se, že život je daleko flexibilnější a kreativnější, než se vůbec zdá: svět a věci kolem nás totiž nefungují tak, jak nám to druzí říkají a jak nás to druzí naučili, ale tak, jak si je sami nadefinujeme a jak se sami rozhodneme, že mají fungovat! Nemám tím samozřejmě na mysli žádné sci-fi jako porušování gravitace a levitování, ale mám tím na mysli to, že svůj vlastní život a každý krok v něm, každý proces a celé své okolí si zkrátka a dobře rozhodujeme sami – ať se nám to zdá, nebo ne. Myslím, že takové zjištění je osvobozující pro každého, kdo si je ochoten toto připustit, přijmout a zároveň se dokáže osvobodit od okolí a obecně zažitých dogmat a konvencí (škoda, že jen tak málo lidí to dokáže)!

Abych však celý dnešní článek přeci jenom uzavřel trochu při zemi, musím se zcela na závěr podělit s ještě jednou zkušeností: ať už se rozhodnete nechat přicházet k sobě své cíle skrze naprosté uvolnění (velmi příjemný a zdravotně nezávadný způsob, který vyžaduje mnoho trpělivosti), nebo skrze tvrdou dřinu a nesutálé „postrkování“ věcí (způsob, jak se dnes věci dělají a jak je dnes také vyžaduje a nutí dělat tlak společnosti, s důsledkem mnoha zdravotních, vztahových a lidských komplikací), tak i tak musíte v určitých fázích očekávat odpor. Jinými slovy, zdá se, že ani jedna varianta tak úplně bez práce a bez určitých „zádrhelů“ nikdy nebude. Proč? To ještě nevím, snažím se na to pro sebe také odpovědět. Avšak bezpečně už dnes vím, že i překážky a odpor se daleko snadněji zvládají ve stavu uvolnění. Dají se totiž opět překonat trpělivostí a uvolněností – tj. není nutné za každou cenu vydávat příliš další extra síly a energie, snad pouze v podobě více trpělivosti – a daná věc k vám stejně většinou nakonec přijde. Pouze nezapomeňte, že až k vám přijde, stejně budete muset zapojit mozek a vrhnout se do práce, abyste celou věc patřičně zpracovali do podoby, kdy bude užitečná ve váš vlastní prospěch. Jakékoliv životní nástroje k nám dokáží přijít ve stavu nenuceného uvolnění, avšak stejně každý nástroj nakonec potřebuje trochu snahy, aby začal být více, než jen nástrojem. Samozřejmě tím myslím to, že i například peníze jsou svým způsobem jen a jen nástrojem...

P.S.

Při zpětném čtení tohoto článku z tématického seriálu psychologie obchodování si uvědomuji ještě jednu důležitou věc: dělat věci v naprostém uvolnění a nechat je k sobě nenuceně přicházet není možné ve stavu permanentního negativismu. Bohužel musím zároveň konstatovat, že permanentní negativismus je stále velmi rozšířenou nemocí v naší zemi.

Posledních několik let jsem zcela fascinovaný tím, jak úžasně veliké věci vznikají díky naprosto miniaturním krůčkům. Ještě více jsem ale fascinovaný tím, jak žádná ze skutečně hodnotných věcí bez drobných krůčků nikdy nevznikne; jak zásadně jsou drobné a zdánlivě nepodstatné postupné úkony kriticky důležité a jak úspěch vzniká z detailů.

V současné době pracuji na jednom sofistikovaném opčním obchodním systému, se kterým bych již letošní rok rád začal obchodovat s podstatně větší částku. Jedná se o systém, který mně nedávno v základní podobě představil jeden známý v USA a který si velmi vychvaloval. Jako většina lidí i já v prvním kroce zareagoval velmi rychlým a letmým otestováním a následným zklamáním nad tím, jak mizerné výsledky ze systému padají. Pak jsem se ale zarazil: ve mžiku jsem si vzpomněl, kolikrát jsem tuto chybu už udělal v minulosti. Jak častokrát se mně již stalo, že jsem nechal jinak cennou věc plavat pouze proto, že povrchní a rychlé zhodnocení mně přišlo příliš málo „sexy“ a že jsem neměl trpělivost, chuť a odvahu pustit se v dané věci do hloubky, podstoupit precizní a jemnou anatomii a rozebrat danou věc dílek po dílku, atom po atomu. Přitom přesně tímto způsobem jsem v minulosti přišel na své nejlepší obchodní strategie, stejným způsobem jsme s Petrem postavili náš obchodní systém FinWin. Vždy to byla mravenčí, trpělivá práce, která spočívala v postupné práci na odhalování a přizpůsobování jemných detailů.

Pustil jsem se tedy do práce i se zmíněným opčním systémem – ne kvůli samotnému obchodnímu opčnímu systému, ale kvůli tomu, že jsem byl zvědavý, zda-li i tentokrát zákon „drobných krůčků“ povede k něčemu většímu. Zkrátka a dobře mně zajímalo, nakolik je na „zákon malých krůčků spoleh“ a daná opční strategie byla ideální testovací prostředek.

Danou strategii jsem rozebral na několik elementů a pustil se do studie každého elementu zvlášť. To samotné byl poměrně rychlý proces, horší bylo zjištění, že u každého dílku existuje několik variant přístupů a každý z nich bylo nutné testovat zvlášť; jak vzdálený expirační měsíc použít, jaké strike využívat, jakou deltu vybrat atd... Každý tento krok zabral již poměrně mnoho času a vystihoval právě onen „drobný“ krůček. Po několika týdnech jsem měl tedy strategii rozebranou na několik samostatných dílčích částí a každou samostatnou část testovanou v různých variacích – v různých drobných nuancích. Pochopitelně, jako vždy začala strategie dávat podstatně hlubší smysl a pomalu vycházely napovrch drobnosti, se kterými lze systém obchodovat skutečně s velmi dobrými výdledky.

Rozebrat strategii na drobné dílky však ještě bohužel zdaleka nestačí (to samo o sobě dokáže mnoho lidí); daleko důležitější je v dalším kroce přejít ke kreativnímu procesu, kdy zapojíme vlastní invenci a v rámci drobných dílků začneme vymýšlet a přemýšlet co s nimi dělat (takzvaně zapojíme „hlavu“ a představivost). Nyní teprve přichází ta nejlepší práce, kdy drobné krůčky přecházejí do velké věci; inovace a kreativita aplikovaná na každý zdánlivě nepodstatný detail jako by začala otevírat úplně nové a nečekané možnosti, nové hranice, za které by nás při prvním, letmém a povrchním pohledu na danou věc vůbec ani nenapadlo jít. Náhle se ze zdánlivě jasné věci stává umělecké dílo a ze zdánlivě technického procesu proces kreativní. Drobné dílky se stávají nástrojem umělce, jsou s pomocí kreativního potenciálu zpracovávány do nových podob a tyto nově „vylepšené“ drobné, zdánlivě nepatrné dílky zpět skládány do celku. A výsledkem není nic méně, než velkého.

Kreativní proces v rámci jemných dílků je tedy moment, který začíná vytvářet skutečné hodnoty a ze kterého vznikají velké věci. Bohužel jenom málokdo se dopracuje do bodu překonání vlastní lenosti, otevření myšlenkových procesů a zapojení kreativního potenciálu. Tvořit velké věci znamená především myslet.

Už jenom takovýto graf hodně napoví, jak hodně do důsledku a s jakou invencí jste schopni chopit se věci; většina jen narychlo projede základní koncept překoupených / přeprodaných oblastí, usoudí, že indikátor RSI nefunguje a nechají celou věc dále plavat. Důslední jedinci rozeberou možnosti RSI do jemných detailů - jak se RSI chová v trendu, jak v chopu, jak kolem nulové linky, jak se od sebe liší jednotlivé periody, zda-li je lepší obchodovat RSI jako protitrendový nebo trendový indikátor atd. Skrze mnoho drobných krůčků se kolikrát dopracují k velmi dobrému systému.

Pojďme si tedy zkusit nyní shrnout tyto poznatky o malých krůčcích do několika pravidel a těch se pomalu začít držet:

1) neposuzujte zásadně věc dle prvního pohledu; za každou cenu chtějte jít trochu více do hloubky.
2) Když už se pustíte do hlubšího zkoumání, věnujte se tomuto procesu už skutečně pořádně; jděte do mnoha detailů a jemností.
3) Ať začnete vytvářet cokoliv, nejenom že tak musíte začít činit právě od těch zdánlivě malých, nepodstatných detailů, ale především musíte zapojit mozek a kreativní myšlení.
4) Hledejte u každého detailu co nejvíce nápadů a myšlenek, co vás napadne a snažte se z nepodstatných detailů tvořit detaily podstatné.
5) Takto pomalu, krůček po krůčku skládejte drobné detaily doplněné vlastní invencí ve veliký celek.
6) Za žádnou cenu nehledejte zkratky. Zkratky v životě nefungují a nikdy ještě nikoho nedovedli k opravdu hodnotnému cíli.

Proces postupování po detailech a zapojení invence a kreativity v rámci každého dílku je samozřejmě časově a myšlenkově náročný, ale právě proto mohou na konci vznikat veliké věci. Postupný proces detailů můžete zapojit do celého svého života: pokud při stavbě domu zapojíte invenci i v rámci zdánlivě nepodstatných zákoutí, váš dům bude rozhodně vypadat lépe, než když se budete soustředit pouze na hrubý celek; pokud se připravíte na pracovní schůzku v rámci zdánlivě nepodstatných detailů a ke každému z detailů připojíte trochu invence, určitě na pracovní schůzce ostatní mile překvapíte; pokud ženě začnete projevovat náklonnost invencí v rámci malých překvapení, většinou si ji získáte rychleji, než když jí hned nabídnete sňatek; pokud začnete o svých velkých snech přemýšlet v rámci realistického dosahování postupných, malých krůčků (které budete dosahovat s invencí), zaručeně se bude váš sen přibližovat rychleji; a pokud budete v tradingu důslední a zapojovat invenci v různých zdánlivých maličkostech, věřím, že se z vás brzy stanou úspěšní tradeři.

Obzvláště poslední část věty bych rád podtrhnul na závěr názornou ukázkou. Jedná se o ukázku jednoho z našich studentů, který se rozhodnul náš obchodní systém FinWin (který vyučujeme na semináři Emini 1) rozebrat do nejmenších dílků a každý dílek pak zpracovat s invencí a cílem dosažení nových hranic možností tohoto systému. Výsledek nám představil minulý týden na kurzu Emini 2 a byl skutečně fascinující:

Pan Mirek P. dokázal náš obchodní systém FinWin uchopit natolik precizně a inovativně, že jej dopracoval do podoby AOS s průměrným ziskem 6000 USD za měsíc na kontrakt při velmi stabilní a hladké equity křivce.

Každý, kdo se rozhodne pustit do práce poctivě, po malých krůčcích a s invencí, dokáže na konci více, než by si kolikrát dokázal na začátku připustit.

Mnoho lidí se dnes snaží věnovat více a více času práci, aby se mohli mít v budoucnu lépe. Věnují více času svému zaměstnavateli, své firmě, svému podnikání a doufají, že se dostaví i vyšší odměna za jejich čas a úsilí. Základní problém je však v tom, že množství věnovaného času nemusí mít žádný vliv na to, jak dobře se budeme v konečném důsledku mít (měřeno příjmem získaným za onen věnovaný čas). Většina prací a podnikání má totiž velmi omezené maximální stropy příjmů a těch bývá poměrně rychle dosaženo, pak je již stále těžší a těžší pohnout se o trochu výše.

Pokud jste například řadový zaměstnanec, jste placení hodinovou mzdou. Zda-li pracujete 8 hodin denně nebo 10 hodin denně znamená sice rozdíl pár stovek až tisícovek navíc měsíčně, ale přiznejme si to – výrazně si nepolepšíme. Můžeme samozřejmě díky kvalitě své práce (které jsme věnovali i více času) dosáhnout natolik pro našeho zaměstnavatele dobrých výsledků, že přijde na řadu také povýšení a s ním i vyšší hodinová mzda, stále ale velmi brzy dosáhneme nového stropu, který bude těžké překonávat. Zkrátka a dobře, váš zaměstnavatel má vždy velmi dobře spočítané kolik mu vaše práce přinese a od toho se odvíjí také vaše limity. Proto řada lidí například nastoupí za částku 20 000 korun měsíčně, po nějaké době se dopracují na 35 000 korun měsíčně, ale překonat tuto hranici je již čím dál tím těžší. I pokud změníte zaměstnavatele, existují ve vaší profesi obecné průměrné mzdy a jiný zaměstnavatel vám možná nabídne více bonusů, těžko však více peněz.

Dokonce i střední management čelí stejným problémům – můžete například vyrůst z 50 000 měsíčně na 100 000 měsíčně, z této částky je ale pak už náhle čím dál tím těžší jít výrazněji výše – docela možná je toto dosažení maximálního limitu. Mohl by pracovat sebevíc, ale v určitém bodě už mu to výrazně více nepřinese – pokud zcela nezmění obor své působnosti nebo nějakým způsobem nepřijde zcela nenadálá situace nebo šance, která vše posune do jiné roviny.

Oproti tomu zde máme lidi, kteří vydělávají milion korun měsíčně a přitom polovinu týdne tráví na golfových hřištích a polovinu roku na cestách po světě. Tací lidé příliš nepracují, a přesto jsou jejich příjmy mnohonásobně vyšší. Tito lidé nám tedy dokazují, že ne vždy úměra prací stráveného času rovná se úměře odměny. Zkusme se tedy na tyto jedince podívat více (a opomenu teď možnost, že někteří se do tohoto stavu dostali různými podvody a korupcemi). Co tací lidé dělají jiného?

V prvé řadě nutno naprosto upřímně a realisticky přiznat, že tito lidé měli štěstí. Byli ve správný čas na správném místě, dostali nečekaně „milionový“ nápad, přišli k tomu správnému byznysu, našli ten správný způsob vydělávání peněz v rámci svého oboru, a tak dále. Koukněte se kolem sebe: mladík dostane nápad založit portál sloužící k vyhledávání na internetu a jelikož je ve správný čas na správném místě se správným nápadem, stane se z něho multimilionář. Muž pracující léta jako obyčejný prodejce finančních produktů se shodou náhod dostane k velmi významnému klientovi, který mu otevře dveře do vyšší sféry a tak náhle začne přicházet mnohem více peněz za mnohem méně práce. Majitel malé, obyčejné reklamní agentury se jako první rozhodne zažádat o licenci pro založení pobočky velké, nadnárodní agentury a jelikož byl náhodou zcela první (kde byla konkurence?), již do konce života nemusí pohnout prstem… Podobných příběhů rozhodně najdeme bezpočet. Štěstí tedy hraje výraznou roli. Abychom se měli lépe, nestačí jen pracovat, je také třeba mít štěstí.

Znamená to ale tedy, že vlastně nemáme šanci ovlivnit možnost mít se lépe, pokud tolik záleží na štěstí? V žádném případě. I když je štěstí velmi důležitý faktor, jsem přesvědčený, že platí, že štěstí dříve či k později přijde k tomu, kdo se mu otevře a čeká na něho, kdo ho přivolává. Jinými slovy, kdo se nebojí riskovat.

Je pravda, že štěstí hrálo důležitou roli v začátcích mnoha úspěšných. Hrálo ale důležitou roli proto, že bylo neustále pokoušeno; úspěšní jedinci opakovaně přicházeli s novými nápady, opakovaně se nebáli riskovat, opakovaně dokázali překonat neúspěch, postavit se znovu na nohy a jít znovu vstříc osudu, aby své štěstí znovu pokoušeli. Ne každému se to podařilo (to je vždy riziko riskování), těm šťastnějším ano – avšak těžko by se to stalo, pokud by neriskovali a šanci na souhru šťastných událostí se opakovaně a záměrně nevystavovali.

Pokud se nad tímto zamyslíme a vrátíme se k tomu, že mít se lépe znamená více pracovat, logicky nám z toho musí vyjít, že mít se lépe nezáleží zdaleka jen na tom, kolik pracujeme, ale hlavně kolik riskujeme. Můžeme pracovat sebevíce, ale pokud neriskujeme, nemáme příliš šancí dosáhnout radikálnějšího posunu. A právě v tomto je značný paradox – naší rodiče nás často učili, že máme hodně pracovat a málo riskovat (to byl jejich model jak dosáhnout úspěchu, není divu, že ho často nedosáhli a své naděje tak tedy začali vkládat alespoň do svých dětí). Jenomže risk je podstatně důležitější faktor, než čas; abychom riskovali, nemusíme k tomu nutně užívat mnoho času a přesto se můžeme mít výrazně lépe. Dokazuje to mnoho různých profesí kolem nás a samozřejmě nejvíce ta naše – profese tradera; v naší profesi nejsme v žádném případě placení za čas, ale za risk. Můžeme riskovat 3 hodiny denně nebo 3 minuty denně (to je jen na nás) – samotný čas neovlivňuje, kolik můžeme vydělat. Daleko více to ovlivňují naše zkušenosti z trhů, víra v náš obchodní systém, naše dovednosti a know-how a především fakt kolik riskujeme.

Naši rodiče tedy neměli pravdu a bohužel nás ani příliš nevychovávali v tom, že risk není nutně nebezpečný, pokud ho dokážeme přiměřeně kontrolovat a managovat. Mé dlouholeté závěry tedy říkají – pokud se chcete mít lépe, nemusíte nutně pracovat více. Raději svůj čas věnujte v prvé řadě tomu naučit se něco o risku a jak se dá risk kontrolovat a managovat a v druhé řadě začněte zdravě a rozumně riskovat. To je dle mého názoru správná cesta, jak se mít lépe.

Impulsivní jednání se projevuje u obchodníků celou řadou způsobů, nejčasteji unáhlenými vstupy do obchodů zcela mimo obchodní plán, nebo stejně unáhlenými výstupy. Impulsivní chování je v podstatě určitý "zkrat", kdy v daný okamžik jako by nám náš mozek zatemněl a ve mžiku nás přinutil udělat cosi zcela nechtěného a neplánovaného. Důvodů, proč mozek takové věci dělá je celá řada, o tom ale až někdy příště - dnes si řekněme, jak se dá impulsivní chování snížit na minimu.

1. zvyšte svůj time-frame

Jednou z velmi častých příčin impulsivního chování bývá špatná volba obchodovaného time-frame v začátcích. Obecně platí, že za spouštěč impulsivních podnětů stojí zvýšená hladina stresu. Tu velmi výrazně podporuje rychlost trhu: pokud obchodujeme příliš rychlý time-frame, náš vnitřní stres bude s rychlostí trhu přirozeně vzrůstat a impulsivní jednání bude podstatně pravděpodobnější. Pokud začínáte, měli byste začít s timeframe 3 nebo 5 minut a zkoušet se vyhýbat alternativním grafům jako tickový, volume nebo range-bar. Tyto alternativní grafy vyžadují podstatně zvýšenou disciplinu a soustředěnost. Obecně například 5 minutový graf sice přináší nutnost vyšších stop-lossů, avšak jeho rychlost snižuje pravděpodobnost impulsivního chování. Pokud vám činí problém i vyšší time-frame, může stát za zváženou přechod na swingové obchodování.

2. dělejte si před otevřením trhů "briefing"

Další z věcí, která snižuje impulsivní chování, je předem jasně stanovená definice toho, co budeme po otevření trhů dělat. Pokud si před otevřením vytvoříme v hlavě (a na papíře) přesné scénáře pro jednotlivé možné situace, budeme spíše jednat v rámci připraveného plánu, než jednat impulsivně. Začátek dne bývá nejnáročnější, protože jednak chvíli trvá, než se naladíme na vlnu trhů a jednak trhy mohou být v úvodu velmi rychlé, proto je co exaktní příprava před otevřením trhů nutná.

Má příprava čítá několik scénářů možného vývoje po otevření (vyplnění gapu, rychlý průlom opening-range atd.) a ke každému scénáři pak popis patternu FinWin, který bych rád viděl co nejdříve v rámci jakéhokoliv z mých scénářů. Je to svým způsobem určité "předvídání" toho, jaký pattern by mohl v rámci jednotlivých scénářu přijít - což se samozřejmě zdaleka ne vždy naplní, avšak tento krok mně výrazně pomůže být v začátku připravenější a sníží tak pravděpodobnost nečekané reakce mimo obchodní plán.

3. naučte se odstupovat od monitoru

Jak už jsem zmínil, hlavní příčinou impulsivního jednání je zvýšiná hladina stresu.

Jeden z nejlepších způsobů jak snížit hladinu stresu, je pravidelně během obchodní seance odstupovat od monitoru. Pokud například vidíte, že se trh právě výrazně zrychlil, lepší než se začít strachovat, že nám něco unikne, je odstoupit dva kroky od monitoru a pozorovat trhy z povzdálí, bez nutkání reagovat na situaci v trhu mimo náš obchodní plán. Odstup od obrazovky vám dá ještě jednu výhodu - celkově objektivnější pohled na aktuální trh, což je velmi důležité. Můžete si to představit tak, že zkrátka a dobře jako by na moment uděláte zoom out a podíváte se na grafy z trochu většího odstupu.

Pravidelné odstupování od obrazovky vám dá dobý "oddech". Netřeba se vzdalovat příliš, stále je dobré na obrazovku vidět, neztratit celkově s trhem propojení, ale pokud možno být dále od počítačové myši a vyvarovat se tak nechtěným reakcím. Mé oblíbené je během dne několikrát odstoupit 2-3 metry od monitoru a zkoušet si při občasném pohledu na grafy puttování, k obrazovce se pak vrátit až v momentě, kdy vidím, že se začíná rýsovat potenciálně zajímavá situace (tj. signál mého systému FinWin).

4. naučte se jednoduchá dechová cvičení

Jednoduchá dechová cvičení na snížení momentálního stresu mohou být, a většinou bývají, velmi účinná. Trader by měl neustále sledovat vlastní vnitřní pochody a vybudovat si určitý vnitřní "teploměr" na měření aktuální hladiny stresu. V případě zaznamenávání zvýšení je třeba okamžitě začit aplikovat cokoliv, co vám pomůže stres snížit.

Dechová cvičení obecně udělají v tomto ohledu dobrou službu. Tj. jednoduše začít zhluboka dýchat a snažit se zrychlený puls ve svém těle dostat zpět do normálu - a tím i dostat do normálu svůj stres. Jedná se možná o zdánlivě "banální" záležitost, avšak často velmi účinnou.

5. sledujte co nejméně rozptylujících elementů

Můj názor je, že čím více elementů kolem sebe při tradingu sledujete, tím snadněji se dostanete do momentu nesoustředěnosti a zvýšeného stresu.

Pro mnohé začínající obchodníky je nejlepší vypnout veškeré další zroje informací, od televize až po internetové chaty a diskuse. Jakékoliv sledování dalších zrojů jednak snadněji zpochybní obchodníka v rámci jeho vlastního plánu a jednak snadněji přivede do stresové situace, která může spustit impulsivní reakce. Nemyslím si, že je dobrý nápad konzultovat každý svůj aktuální obchod s X lidma kolem sebe nebo po internetu. Osobně toto neděláme ani s Petrem. Je velmi jednoduché zvýšit si hladinu stresu tím, že jste právě long a dva jiní tradeři kolem vás vám právě oznámí, že jsou short. Skutečně taková informace nechá vaši hladinu stresu na stejné úrovni?

Tolik tedy několik málo typů, které vám snad pomohou snížit impulsivní reakce a umožní tak lépe se držet obchodního plánu.

Na téma pozitivního myšlení jsem přečetl možná více knih, než kolik řada lidí přečte celkem za 10 let. Abyste mě ale nechápali špatně: nebyly to zdaleka pouze knihy na téma, jak je pozitivní myšlení skvělé a zázračné atd.

Kdykoliv se zajímám o jakékoliv téma, mám rád oba protipóly – od těch, co na dané téma nahlížejí s nezdravým optimismem až po ty, které na dané téma hledí se zdravým skepticismem. Mým soukromým názorem už léta je ten, že svět není černobílý a že pravda vždy leží někde uprostřed. Domnívám se, že člověk si může udělat podstatně lepší názor, pokud prostuduje různé protipóly, než pokud je jeho záměr příliš jednostranný.

V oblasti pozitivního myšlení tedy aplikuji tento přístup stejnou měrou. Mé studijní materiály čítají od základní „klasické“ literatury typu „Myšlením k bohatství“, přes současnou „klasiku“ typu Robert Kyiosaki až po New Age náhledy na téma pozitivního myšlení a to například z pohledu kvantové fyziky (video What the bleep do we know?). A samozřejmě pak skeptické „protipohledy“ jako jsou knihy Nassima Taleba „Fooled by randomness“, nebo „Black swan“ či knihy typu God delusion, The Halo Effect: ... and the Eight Other Business Delusions That Deceive Managers nebo Inevitable Illusions: How Mistakes of Reason Rule Our Minds. Záběry tedy od těch extrémně pozitivních pohledů až po ty extrémně skeptické.

Zajímavé na čtení těchto všech knih je skutečnost, že nemohu nesouhlasit ani s jednou skupinou. Ve finále je to pak stejně můj soukromý názor na tuto záležitost opřený o mé vlastní zkušenosti, který tvoří mou vlastní realitu. Pokusím se tedy nyní sepsat svůj vlastní pohled na téma pozitivního myšlení, o kterém věřím, že někomu snad pomůže.

Začněme trochu pragmaticky. Možná již někteří z vás četli nebo slyšeli, že lidský mozek dokáže zpracovávat pouze omezený počet vjemů a informací, které právě zaznamenává. To, co tedy v každý moment vidíme a vnímáme kolem nás, není zdaleka kompletní informace o tom, jaká je aktuální realita. Proto je naprosto běžné, že v daný okamžik různí lidé vidí a vnímají různé věci a každý z nich má přitom pravdu – protože každý z nich zachytil a zpracoval trochu jiný kus informace.

Aby to bylo ještě složitější, možná někteří z vás ještě neví, že dokonce ani lidské oko nepřenáší to, co finálně vidíte. Lidské oko ve skutečnosti vnímá věci kolem nás pouze v podobě určitého hrubého rastru a teprve mozek dodělává celkový obraz; zní to skoro neuvěřitelně, ale vědci skutečně dokázali, že je mozek vlastně určitý počítač, který dopočítává část obrazu.

Pokud si tyto dva fakty shrneme, pak zkrátka a dobře nemůžeme popřít, že to, co vidíme, není to, jaká je realita. Náš mozek nám promítá svou vlastní realitu, která je jen útržek té skutečné, komplexní reality.

Zajímavé toto vše začíná být v okamžiku, kdy si uvědomíme, že každému mozek promítá něco jiného. Zamilovanému člověku bude mozek z reality „vystřihovat“ vše poetické, zatímco člověku, který je právě na pokraji finančního krachu vše „depresivní“. A tak pokud bychom v jeden stejný okamžik postavili tyto dva jedince před stejnou scenerii, ten první vám bude povídat jak krásné místo je to plné květů a ten druhý zase kolik bezdomovců se na tomto místě potlouká a že on určitě bude už brzy jeden z nich. V daný okamžik zpracovává mozek informace každého z nich trochu jinak, neboť to, co má mozek aktuálně zpracovávat a vnímat vychází z příkazu toho, na co právě myslíme a o čem právě přemýšlíme.

Přečte si ještě jednou poslední větu. I když náš mozek a naše oči zpracovávají v každý daný okamžik jenom nepatrnou část celkové reality, neděje se tento proces náhodně. To znamená, že náš mozek nevybírá to, co nám nakonec „promítne“ jako realitu dle nějakého zcela náhodného mechanismu, ale pro tento výběr upřednostňuje celkové vědomé a podvědomé (ty převážně) myšlenky, které právě máme. Našimi myšlenkami tedy naši realitu skutečně utváříme, protože našimi myšlenkami směřujeme mozek k tomu, aby nám promítal ten kus reality, který nás z nějakého důvodu vědomě nebo nevědomě zajímá.

Toto je nesmírně důležitý koncept. Ukažme si opět dva názorné příklady. Řekněme, že vaše vědomé i podvědomé myšlení je právě maximálně „masírováno“ brainwashingem médií na téma „zdražování“.Neobjektivní média se snaží dělat vše pro to, aby vám pomohli k pocitu celkového vzteku (ano, děkujme médiím za to, jak skvěle přispívají k celkové náladě národa), bulváry budou volit titulky, které budou váš vztek ještě umocňovat a vaše myšlenky začnou žít po několik dnů pouze tím, jak hrozné zdražování je a jak je to k vzteku. Váš mozek tedy nyní dostává z vašich myšlenek informaci, že se chcete vztekat nad tím, jak hrozné je zdražení a bude dělat vše pro to, aby vám promítal tu část reality, která bude tyto skutečnosti podporovat. Váš mozek vám dává pouze to, co sami chcete.

Na druhou stranu řekněme, že budete, jako například já, zcela tuto aktuální hysterii národa ignorovat a budete se raději soustředit na příležitosti, kde vydělat další peníze (zvlášť když se zdražuje, tak budou potřeba). V mém případě jsou to teď převážně opční obchody, takže zatímco mozek mnohých podvědomě scanuje bulvární titulky o zdražování za účelem produkce více vzteku, můj mozek se snaží scanovat informace o tom, jak vydělat více na opčním obchodování. Můj mozek se mně snaží promítat ty informace, které mám ve svých myšlenkách a tak se přiznám, že pro tuto svou realitu jsem úplně zapomněl vnímat co kolik stojí když jdu nakupovat a vlastně ani nemám pocit, že by někde něco zdražovalo. Spíše mám pocit, že letos v tradingu vydělám zase o něco více peněz, neboť zkrátka a dobře to je realita, kterou si ve svém mozku snažím vytvářet a tím pádem i dávám instrukce svému mozku k tomu, jakou část komplexní reality se má snažit do mé mysli promítat. Žiji tedy zjevně v jiné realitě, než řada dalších.

Mozek je ve skutečnosti skvělý sluha, který může výborně pomáhat, pokud ho k tomu budeme instruovat. Tím se tedy dostáváme k pozitivnímu myšlení.

Ať už některé výroky různých nadšenců v tomto oboru mohu znít jakkoliv přehnané, já jsem toho skromného názoru, že pozitivní myšlení není nic víc a nic míň, než proces instruování mozku v tom, jakou část reality nám má promítat. Pak je už jen na nás, jak budeme využívat příležitostí, které touto projekcí dostaneme.

Můžeme být pozitivně naladěni a náš mozek nám může promítat neustále takovou část reality, ve které bude řada příležitostí k uskutečnění našich cílů a našich záměrů – pokud však nebudeme tyto příležitosti využívat a snažit se je proměňovat, stejně nám nebude celé pozitivní myšlení k ničemu. To také znamená, že spolu s pozitivním myšlením musíme konat činy, nebo-li pracovat, a že pouze sedět a pozitivně se vznášet v oblacích nám nic moc nepřinese. Skeptici mají tedy svým způsobem také pravdu, když tvrdí, že důležité není pozitivní myšlení, ale tvrdá práce.

Pozitivní myšlení je tedy velmi dobrý základ, ke kterému však musíme dále přidat odvahu k činu, schopnost rozhodnout se a také schopnost riskovat. Náš mozek nám díky pozitivnímu myšlení může servírovat více příležitostí, ale konkrétní činy stejně už nakonec záleží jen na nás samotných.

Pointou na závěr samozřejmě je, že pozitivně smýšlející člověk má v životě ve všem podstatně lepší předpoklady k lepšímu životu, než věční zabedněnci, negativisté a závistivci. Mnoho lidí odsuzující koncepty pozitivního myšlení by se například mělo zamyslet, zda-li nepatří k té druhé skupině a zda-li nejsou sami důvodem vlastních nezdarů, přespřílišní optimisti v oblasti pozitivního myšlení by měli naopak přemýšlet, zda-li už se příliš nevznášejí v oblastech a zda-li víc času nestráví sněním na úkor nezbytné práce a nezbytných činů.

Nejistota je tedy veliký faktor, který se na našem obchodování přímo podílí. Je to jeden z hlavních zdrojů našich emocí, které tak razantně ovlivňují, zda-li obchodujeme tak, jak jsme si předsevzali. Je to také jedna z hlavních lidských vlastností. Nejistota totiž vede ke strachu a tak lidé nejistoty nesnáší, tíhnou raději k věcem, které se jeví jistější, a to ještě více způsobuje stres v okamžicích, kdy se do velmi nejisté situace dostaneme.
Takový stres pak umí být velmi kontraproduktivní a způsobit ještě větší škody, než si kolikrát dokážeme představit. U tradingu to platí dvojnásob – stres je totiž spouštěčem různých vzorů chování a jednání, často pak takových, které jsou pro trading vysoce neefektivní.

Trading je tedy pro jedince, kteří se nebojí nejistot a nevadí jim svrbění v žaludku, které občas nejistota přináší. Nikdo však nedokáže nejistotu a strach z ní plynoucí ignorovat nebo zcela odstranit - dokonce ani ti nejlepší obchodníci. Proto je třeba nejistotu plynoucí z každého obchodu zcela akceptovat, přijmout ji jako nutnost a pořádně se na ni připravit. Jak? Existuje pouze jediný způsob jak snížit pocit nejistoty, lépe zvládnout situace v momentě, kdy stres aktivuje nechtěné vzory chování a být schopen zachovat se s klidnou hlavou i v momentech, kdy nejistota ještě narůstá: připravit si plán na veškeré nejhorší situace.

Ať se vrhneme do jakékoliv činnosti, ať se rozhodneme pro jakékoliv povolání nebo podnikání (a trading není nic více a nic méně, než jeden z mnoha způsobů podnikání a obživy, je to práce jako jakákoliv jiná), chtě-nechtě nás tu a tam zastihnou nečekané a nepříjemné situace, které mohou být doslova likvidační. Bohužel většina lidí si toto neuvědomuje a do každé své činnosti se zásadně vrhá jen s tou nejlepší vizí, vidí jen ty nejlepší možné varianty, nepřipouští si, že by se mohlo stát nejhorší. A až se tak stane, nevědí co dělat, proto buďto nedělají nic, nebo na záchranu dané věci udělají něco zcela hazardního, co celou věc ještě podstatně více zhorší. Úspěšní lidé na druhou stranu nejprve naplánují veškeré možné špatné varianty a i to, jak se v nich zachovat. Tím se připraví na nejistotu, sníží její negativní vliv a v opravdu „horkých“ chvilkách jednají s chladnou hlavou. Zdánlivé průšvihy tak často uřídí jen s minimálním negativním dopadem, nebo z nich dokonce dokážou i ještě něco získat.

Každý trader by si měl v první řadě udělat plán, co bude dělat, pokud nastane nejhorší situace. Takový plán okamžitě obchodníkovi uleví od nejistoty v momentě vstupu do obchodu. Ne úplně, ale částečně ano – a to se počítá. Co je ale ještě důležitější, umožní mu jednat rozumně v momentě, kdy většina lidí jedná emotivně a celou věc ještě více pokazí.

Pojďme si vše demonstrovat na příkladu intradenního obchodníka.

Většina obchodníků má plán kdy vstupovat do pozice, ale velmi často už ne plán co dělat dále, převážně v momentě, kdy trhy začnou jít proti nám. To velmi zvyšuje nejistotu. Navíc většina obchodníků zásadně hledí na svůj současný obchod z pozitivního pohledu, nikoliv z pohledu možnosti nejhorší – zasažení stop-lossu.
Pokud se obchod nepodaří a za moment jde proti obchodníkovi, tím, že nemá obchodník plán, začne občas jednat zmateně. Pokud tedy nemáme plán na nejrůznější situace, tj. konkrétní směrování na různé situace nastavené v našem mozku, pak mozek pracuje ve „vakuu“, což znamená, že má zcela volný prostor působení, může si dělat co chce a také dělá. Ve „vakuu“ tedy nastane určitý „zkrat“ a mozek si sám vymýšlí věci, které vás nutí dělat – například zvětšit ještě trochu více stop-loss, nebo ho dokonce odstranit úplně, nebo v opačném případě uzavřít příliš rychle pozici, i když má taková stále ještě šanci se „vzpamatovat“. V prvním případě obchodník může přijít o obrovské množství peněz, ve druhém zase sebrat drobnou ztrátu tam, kde by jinak mohl být velký profit. To vše díky tomu, že jsme neměli podrobný plán na nejhorší možnou situaci a dali prostor našemu mozku, ať řeší nechtěnou situaci „po svém“.

Samozřejmě, že jednou z našich ochran je již zmíněný stop-loss. Součástí našeho plánu je tedy kdy dobrovolně akceptovat ztrátu, což je většinou i něco, co máme statisticky propočítané. Přesto jakákoliv další maličkost, o kterou plán na téma „nejhorší možná situace“ můžeme dále rozšířit, výrazně pomůže snížit naší nejistotu a také možný průšvih.

Tak například součástí našeho plánu když jde vše špatně by mohlo být kromě základního a statisticky podloženého stop-lossu několik dalších bodů:

• jak dlouho nechám jít věci špatně? Pokud jsem v otevřené ztrátě již 20 minut, trh se zatím nepohnul mým směrem ani ke stop-lossu, budu ještě v pozici setrvávat? Kolik času dám trhu se rozjet?
• Existuje v trhu nějaký bod, u kterého je vysoká pravděpodobnost, že pokud trh tímto bodem projde, už spíše než ne dojde k našemu stop-lossu? Například nějaká výrazná S/R úroveň? Pokud ano, nebylo by efektivnější vystoupit už při jejím proražení (tj. dříve než na našem základním stop-lossu), nebo naopak na úroveň stop-lossu umístit ještě jeden vstupní příkaz (neboť je nyní pravděpodobnost otočení trhu) a pokusit se tak z aktuálně vytvořené ztráty udělat profit?
• Pokud chytnu ztrátu, jak by měl vypadat nejbližší další signál, který budu brát? Vždy po ztrátě si toto ujasněte, protože to vám dodá zpět sebedůvěru v to, že za chvilku může přijít zase obchod, který může celou ztrátu pokrýt, plus vám pomůže zabránit ještě jedné důležité věci – a sice faktu, že po ztrátě občas začne začínající trader jednat více emotivně a agresivně, než racionálně. Vždy si po ztrátovém obchodu ujasněte, jak přesně má vypadat další signál ke vstupu, abyste neměli tendenci vstupovat emotivně!
• Kolikrát za sebou nechám trh aby mně nadělil ztrátu než se rozhodnu pro zbytek dne raději přestat obchodovat? (S rostoucím počtem zrát roste opět tendence agresivně a emotivně vydělat peníze daný den zpět a tak je často dobré například po 3 ztrátách v řadě dát si 30 minut pohov, nechat trh trhem a vrátit se až s čistou hlavou a adrenalinem zpět na nulové úrovni)

Vidíte, že existuje celá řada dalších sfér, ve kterých se dá definovat co dělat pokud nejdou věci našim směrem, tím dát menší prostor emotivnímu a nežádanému chování a také snížit nejistotu z každého obchodu (jistota, že víte, jak se zachováte v nejhorším možném případě, je skutečně velmi silně pozitivní faktor). Veškeré takové body však musíte mít naprosto jasně napsané a zopakovat si je před každým obchodem! Žádné že vstoupíte do obchodu a zbytek budete řešit za pochodu - čím budete připravenější, čím více budete mít rozvinutý plán na případy nechtěných situací, tím menší prostor dostane mozek pro svá vlastní kreativní řešení, která ztráty ještě znásobují!

Samozřejmě, že náš plán pro nejhorší situace nemusí být úplně perfektní a občas nás nechat se ztrátou v momentě, kdy by byl jinak profit. Ale nic není dokonalé. I tak nám podobný plán stále dělá mamutí službu – v případě, že se věci pokazí, necháme je tak pokazit jenom trochu. Zatímco emotivní jednání je často nechá pokazit velmi, velmi hodně. To, co přináší profesionálům miliony a miliony dolarů není jen řada dobrých obchodů, ale převážně fakt, že profesionální obchodníci nikdy nedopustí, aby ty špatné obchody vše pokazily více, než je zdrávo. Jejich špatné obchody pokazily věci jen minimálně, protože byly plně pod kontrolou a zcela managované. Perfektní obrana – to je základ číslo jedna.

Na závěr ještě jeden nedávný příklad z mé vlastní praxe psychologie obchodování:

Nedávno jsem otevřel agresivnější opční spread v trhu RUT (Russell 2000). Bohužel nastala pár dnů po otevření jedna z těch nejhorších možných situací. Kdybych neměl žádný plán, asi bych zavřel oči a doufal, že se to „nějak dá zase do pořádku“. Pokud by nedalo, přišel bych o nemilou část peněz. Naštěstí jsem však měl přesný plán, jak se v podobné věci zachovat. Naprosto přesně definovaný – do posledních detailů. Špatnou stranu opčního spreadu jsem tedy uzavřel s drobou ztrátou, o dva dny později ji však přeroloval na vyšší strike, inkasovaným premiem pokryl většinu ztráty a nyní je pokračování celého obchodu dále nastavené tak, že s 85% a více pravděpodobností větší ztráta nakonec skončí buďto jen nepatrně malinkou ztrátou, nebo dokonce obchod skončí na nule. To vše jen díky přesně nadefinovanému plánu pro podobné situace. Bez něj bych jen „doufal a modlil se“, což by samozřejmě mohlo také dopadnou dobře, ale mojí nejistotu by to určitě nesnížilo, nervy by pracovaly na plné obrátky, spánek by byl mnohem méně klidný a celé jednání by bylo velmi neprofesionální. A já chci v trzích jednat vždy jako profesionál – je to totiž mé povolání a každé dřívější povolání jsem se vždy snažil dělat co nejprofesionálněji jsem uměl. Protože vím, že profesionálové byli většinou velmi dobře odměňováni.

Za svůj život jsem poznal pár lidí, kteří se narodili v určité záležitosti jako géniové, nebo, můžete tomu říkat třeba, že se narodili s darem od Boha. Jsou to lidé, kteří se zkrátka a dobře pustili do určité činnosti a ta jim jako mávnutím kouzelného proutku prakticky okamžitě šla. Tací lidé mě vždy fascinovali, udivovali a co si budeme nalhávat, způsobovali mně mnoho frustrace. Také bych si přál ovládat okamžitě cokoliv do čeho se pustím!

Na druhou stranu, při studiu podobných lidí jsem poměrně rychle pochopil, že tito lidé tvoří naprostou výjimku a jeden by se měl tímto přestat hodně rychle znepokojovat. Já osobně patřím k lidem, kteří cokoliv dosáhli, to měli vydřené. Tvrdě vydřené. Potem, krví a nekonečnou prací i nekončící ubíjející frustrací. Kvůli těm pár šťastlivým jedincům jsem měl vždy pocit, že pouze já to mám vždy tak moc složité – ale velmi brzy se ukázalo, že takto to má vždy složité naprosto každý. Tedy s onou výjimkou pár jedinců. A co více, velmi brzy jsem zjistil, že i řada z těch, které jsem považoval za „vyvolené“, dokazují svůj výjimečný um opět jen a jen díky tvrdé dřině! Pamatuji si například, jak jsem před lety viděl v televizi záznam představení slavné tanečnice Isadory Duncan. Byl jsem uchvácen jejími tanečními prvky, které byly naprosto originální a podobné svět rozhodně nikdy předtím neviděl. I obyčejný laik musel smeknout a poklonit se před mistrovstvím nápadů (například si pamatuji neuvěřitelně působivé taneční vyobrazení jízdy parní lokomotivy!). Měl jsem v té době Isadoru za Bohem obdařené dítě. Pak jsem ale jednou viděl dokument, ve kterém Isadora povídala právě o onom výstupu „parní lokomotivy“. To, co vypadalo tak samozřejmě a přirozeně trénovala Isadora několik měsíců, každý den několik hodin! Ukázalo se tedy, že zkrátka a dobře bez dřiny a potu většinou nic nejde. O tomto faktu jsem byl postupem času více a více utvrzován. Co mně však nikdy nešlo do hlavy bylo proč. Proč než se člověk něco naučí musí udělat tolik chyb a prolít tolik krve? Proč je to vždy tak těžké? Nejsem žádná studnice odpovědí a do sebemenší moudrosti mám hodně daleko. Ale troufám si říci, že pro sebe samotného jsem si odpověď na tuto otázku nakonec přeci jenom našel.

Než se pohnu k jádru podstaty, je třeba říci, že jsem člověk, který velmi hluboce věří v sílu myšlenek. Patřím k těm, co na 1000% věří, že člověk může dokázat cokoliv, pokud si to dostatečně vytvoří ve své hlavě. Můj život byl vždy takový – vždy jsem dosáhnul čeho jsem chtěl, ale vždy to začalo v mých myšlenkách, dále přešlo v prvotní činy, pokračovalo trpělivostí a dřinou a skončilo většinou tam, kde jsem si představoval.

Aby toho nebylo málo, patřím k těm lidem, kteří věří v určité „vyšší principy“. V mém případě velmi silně věřím, že všechno kolem nás je jenom energie (což jen tak mimochodem je) a že právě myšlenkami vyvíjíme energii, která je vyslána do vesmíru, aby záhy přišly potřebné odpovědi nebo potřebné okolnosti, které mě dostanou tam, kam jsem si ve své mysli předsevzal. Někdo nazývá vyššími principy jako „Bůh“ – já jsem však přesvědčením ateista, takže pro mě je zkrátka vyšší princip celý vesmír, nebo si to nazvěte jak chcete.

Jak už jsem řekl, v životě jsem si ověřil, že skutečně funguje spojení mezi vámi a vesmírem. Pokud svými myšlenkami vytvoříte energii, která do vesmíru pošle informace o tom, co chcete a co si přejete, a pokud si za tím budete stát dostatečně dlouho a tyto myšlenky stále posilovat, časem se vaše myšlenky zhmotní a k vám přijde to, co jste si vytvořili v hlavě.

Otázka ale zní, proč to vždy trvá tak dlouho a proč to stojí tolik chyb.

Mnoho lidí bohužel chápe a vidí chyby jako něco špatného a nechtěného. Nevidí je jako nástroj vývoje vpřed, ale jako své vlastní selhání, svou neschopnost a nedokonalost.
Pojďme si ale položit trochu filosofickou otázku: jak bychom mohli dělat všechno dobře, kdybychom neznali protipól – tj. dělat věci špatně?

Ke každé věci musí existovat protipól: pokud je černá, musí být bílá. Pokud je plus, musí být mínus. Pokud je studené, musí být horké. Jedno bez druhého nemůže fungovat - pokud by neexistovalo bílé, nebylo by černé. Pokud by neexistovalo horké, nevěděli bysme, že existuje i studené (kdyby existovalo jenom studené, jak bychom věděli, že je to studené, když jsme nikdy nepoznali a nezakusili že může existovat také teplé?). Protipóly jsou tedy nutné a pokud chceme něco dělat dobře, musí existovat i způsob, jak to dělat špatně.

Nyní, pojďme dál a definujme si další důležitou skutečnost v tomto principu – co je dobře pro jednoho, může být špatně pro druhého a naopak. Řekněme, že se chceme naučit obchodovat na burze. Chceme dělat vše dobře, ale jak víme co je dobře? Pokud já budu tvrdit, že je dobře že jsem nyní vstoupil do dlouhé pozice, bude zde vždy 1000 lidí, kteří budou ze svého pohledu vidět tento čin jako špatný. Proč? Protože každý z nich pracuje s jiným obchodním systémem, má jiný styl obchodování a vidí obchodní příležitosti jinde a jinak. Z toho tedy plyne, že obecné dobře a špatně neexistuje. (Samozřejmě existují určitá zažitá dogmata, která tvrdí opak, ale jsou to opravdu jen dogmata, protože nikdo na celé zemi nemá patent na to, co je dobře a co špatně, i když se často mnozí snaží tvrdit opak).

Co však existuje na 100% je individuální vnímání každého člověka co je pro něj osobně dobře a špatně. Každý člověk, každá osoba na této planetě má svůj vlastní žebříček hodnot toho, co je dobře a co špatně. Takový žebříček slouží jejich vlastním cílům. Pokud chce tedy někdo něco dokázat – cokoliv – musí si vytvořit nejprve určitý vnitřní žebříček hodnot toho, co je pro jeho cíl dobře a špatně. Opět zde podotýkám – není tím myšleno převzít „obecné“ a dogmaticky zažité žebříčky hodnot toho co je dobře a špatně od někoho jiného nebo od společnosti – jde o to najít si ten vlastní, zcela individuální, který slouží jen a jen naší osobě a především pak našemu cíli.

Takovýto žebříček vnitřních hodnot co je špatně a co dobře pro náš daný cíl je možné vytvořit jediným způsobem – osobními prožitky dané věci. Tj., pokud si chceme dát určitý cíl, musíme okamžitě začít podnikat prvotní, jakékoliv kroky k jeho dosažení. Bez akce není reakce ani posun vpřed. Každý takový krok je pak zkušenost, která definuje a postupně nám odhaluje a ukazuje, co je špatně a co dobře pro daný cíl. My sami nemůžeme od začátku vědět co je dobře a co špatně pro daný cíl - můžeme to sice tušit nebo si myslet, ale skutečně se nám to ukáže a potvrdí až když danou věc začneme reálně dělat.

Je tedy naprosto logické, že nemůžeme v každém kroku směrem k dané věci zažívat už od samého začátku pouze „dobré“ zkušenosti. Pokud bychom vše dělali dobře, tak vlastně ani nepoznáme že děláme vše dobře – abychom poznali co děláme dobře, musíme nejprve poznat, co děláme špatně. Dělat tedy věci špatně je nutnost, neboť skrze špatné kroky a rozhodnutí teprve definujeme to, co je správné a slouží našemu cíli nejlépe. Bez občasného dělání dané věci špatně není možné definovat, co znamená dělat danou věc správně.

Z toho tedy plyne jediná věc:

Chyby jsou zde od toho, abychom skrze ně definovali co je správně. Bez chyb nikdy nepoznáme, co je dobře a tudíž se bez chyb nikdy nestaneme mistry v tom, co je náš cíl. Pokud neděláme něco občas špatně, nemůžeme definovat momenty, kdy děláme danou věc správně. Zkrátka a dobře bez protipólu "špatně" nikdy nepoznáme vytoužený cíl dělat věc "správně".

A právě zde tkví zakopaný pes pro většinu lidí. Málokdo se totiž snaží dívat na chyby tímto pohledem. Málokdo dokáže brát své chyby jako lekce k tomu, co se jeví jako slepá cesta a co se jeví jako srpávná cesta. Lidé se nedokáží a snad ani nechtějí ze svých vlastních chyb poučovat a učit. Možná je to tím, že je pro ně příliš ponižující chybu uznat – ego to často nedopustí. Nebo je to možná určitý druh pohodlnosti, nebo podvědomý strach – vždyť společnost přeci v dnešní době „chyby neodpouští“. Co já vím. Jedno vím ale naprosto jistě: tento pohled je ten jediný, který jsem našel k tomu, abych dokázal odbourat frustraci a vztek v cestě za mými cíly a zároveň v sobě našel více trpělivost danou věc dělat a dotáhnout.

Pokud se chcete ubírat vpřed, musíte se začít dívat na své chyby tímto novým pohledem. Pokud se vám zatím nedaří v tradingu, pak jste definovali to, co je špatné a pokračujte v hledání toho, co je pro vás dobré. A samozřejmě se snažte neopakovat to, co jste definovali jako špatné. Nezapomeňte však, že pokud se někomu nedaří, často hodí do koše celou svou předešlou práci, i přesto, že v ní bylo mnoho dobrého. Nestačí pouze pokračovat v hledání nových cest pokud ty staré nefungovaly. Je také nesmírně důležité ptát se proč nefungovaly a hledat v nich jakékoliv drobnosti, u kterých cítíte, že by fungovat mohly, že prokazovaly lepší výsledky než cokoliv dalšího a takové pak rozvíjet dále. Mezi mnoha „špatně“ totiž vždy musí být několik málo „dobře“, které musíte najít, identifikovat a dál rozpracovat. Tím totiž budete velmi rychle pokračovat k tomu, jak danou věc dělat „dobře“. (Netřeba podotýkat, že jednou z nejdůležitějších věcí při takovém hledání jsou pečlivě vedené záznamy, backtesty apod).

Tolik tedy k mému pohledu na chyby.

A na závěr ještě:

• Edison musel nejprve vytvořit 100 nefunkčních modelů žárovky, než vytvořil jeden funkční. Musel tedy 100x definovat co je špatně, aby skrze to mohl najít co je pro jeho cíl a záměr správně.
• Bob Fossett dokázal obletět zeměkouli v balónu až na pošesté.
• Donald Trump musel nejprve zkrachovat, aby mohl vytvořit miliardové impérium.
• Nejprve jsme museli mnohokrát spadnout, než jsme se naučili chodit. Museli jsme mnohokrát definovat „jak ne“, než jsme přišli na to „jak ano“.
• M. N. Shaylmalan musel celkem 9x od základu začít znovu psát scénář filmu Šestý smysl, než přišel na geniální pointu konce filmu.

A konečně:

• Každý z dnes úspěšných traderů musel nejprve na začátku udělat mnoho chyb, aby tak definoval co je pro jeho cíl špatné a co nefunguje a tím se postupně dostal k tomu co funguje a co jeho cílům slouží dobře.
  Kdyby vše šlo zkratkovitě, byla by na světě hrozná nuda. Lidé by byli ještě pohodlnější, na celé planetě by zmizel tvůrčí duch a lidé by byli docela jistě brzy ještě více nespokojení, než je většina dnes.

Ujasněme si hned na začátek jednu podstatnou věc. Většina lidí se naprosto mylně domnívá, že milovat peníze je něco špatného. Pokud někdo takovou frázi vysloví nahlas, okamžitě je společností označován za chamtivce, materialistu a člověka bez duchovních hodnot. Přitom nic nemůže být vzdálenější pravdě, jak si za chvíli zkusíme vysvětlit.

Už v samotném faktu, že si lidé myslí, že milovat peníze je špatné, je skryta odpověď na otázku, proč tak mnoho lidí po většinu svého života trpí nedostatkem peněz. Pokud k něčemu nedokážeme mít kladný vztah, je naprosto jasné, že to podvědomě odmítáme, a že to nikdy nemůže k nám přijít v hojnosti a míře, kterou bychom si možná velmi zdánlivě přáli. Přitom názor „peníze jsou špatné“ si přímo odporuje po většinu času s naší životní zkušeností (jak mohou být peníze špatné, když se bez nich žije mnohem hůře?) a osobně si myslím, že s ním většina ani velmi hluboce vnitřně nesouhlasí, ale bojí se to přiznat nahlas, neboť tlak společnosti a obecný názor na toto staré, přežité dogma jsou v nás příliš silně zakořeněné, abychom se jim stavěli na odpor. Nehledě na to, že některé mytologie vytvořené lidstvem, (tj. velmi mnoho náboženství, ke kterým se masy lidí hlásí) tento fakt ještě utvrzují: nabádají k tomu, abychom se peněz vzdávali (ale už nám neříkají, jak bez nich máme přežít), nebo abychom je považovali za „rouhání“, (už ale nevysvětlují, že pak by bylo „rouháním“ i živit a šatit své děti, pokud jim musíme obojí kupovat za peníze). Tvrdí nám, že ten, kdo chce peníze, je chamtivec (co je chamtivého na tom chtít důstojně žít?), a že peníze plodí zlo (avšak již zapomínají podotknout, že daleko více zla rodí nedostatek peněz, než dostatek).

Zkusme si nyní udělat takový test. Ať už se právě nacházíte kdekoliv, zkuste si sami pro sebe nahlas několikrát vyslovit: „miluji peníze“.

Cítíte se u toho trochu divně, trapně, nebo dokonce pociťujete pocity viny? Pak ve vás negativní postoj k penězům byl již během dětství a postupem času po celou další část života skutečně tvrdě vštěpován, podporován „obecnou pravdou“ a ujišťován dalšími lidmi, kteří sami k penězům nikdy příliš nepřišli. Jenomže na druhou stranu, jak jsem již zmínil na začátku, jak máme mít něco, k čemu máme negativní postoj? (Často si sice myslíme, že tomu tak není, ale to sami sebe klameme, protože na vědomé úrovni sice přiznáváme, že jsou peníze fajn, ale na podvědomé úrovni je v nás příliš silně zakořeněný pravý opak).

Zkusme si demonstrovat princip negativního a láskyplného postoje k penězům na úplně jiném příkladě – například sportu.

Řekněme, že máte negativní postoj k jakékoliv sportovní aktivitě, že vám prostě sport „nevoní“ a považujete ho z nějakého důvodu za špatný. Co budete v takovém případě dělat? Zřejmě se budete už od školních let vyhýbat jakýmkoliv sportovním aktivitám, nebudete prožívat na rozdíl od druhých nejrůznější sportovní zápasy a budete se stranit sportovců. Na druhou stranu, sportovci se logicky budou stranit vás a vaše mysl bude natolik podvědomě naprogramovaná na „vyhýbání se sportu“, že nebudete schopni vnímat nejrůznější sportovní a pohybové příležitosti, které se neustále budou vyskytovat všude kolem vás. Pokud nemáte sport rádi – on k vám nikdy sám chodit nebude.

Pokud však budete sport milovat, nejenom, že budete mít mnoho stejně zaměřených kamarádů, ale vaše mysl bude neustále naladěna na vnímání nejrůznějších sportovních příležitostí. A tak k vám různé sportovní příležitosti budou doslova „chodit samy“. Vaše mysl bude podvědomě vnímat každý moment, kdy bude někdo hovořit kolem vás o sportu a „čenichat“, zda-li právě zde nebude nějaká příležitost zúčastnit se něčeho nového. Váš mozek bude automaticky „vyhledávat“ na podvědomé úrovni jakékoliv sportovní informace během čtení časopisů a tak jednou náhle zcela jasně „narazíte“ na možnost promo-akce s možností zlevněné permanentky do posilovny. Zkrátka a dobře – váš pozitivní vztah k dané věci už sám ve vaší hlavě způsobí zvýšenou „senzitivitu“ na danou věc a tím se příležitosti v daném ohledu začnou jenom množit. Copak se vám nikdy nestalo, že vám někdy něco úplně samo zdánlivě „spadlo do klína“? Nevěřte tomu, že to byla náhoda. Byl to logický důsledek něčeho, v rámci čehož jste již dlouho byli pozitivně naladěni a co upřímně milujete a ve svém životě chcete.

Nyní se vraťme zpět k penězům.

Mnoho lidí tedy tvrdí, že jsou peníze zlo a že jsou špatné. Že peníze nemají nic společného s duchovním životem. Zkusme se ale nyní podívat na peníze z opačného pohledu. Zkusme se podívat, co to znamená, když milujeme peníze.

Pokud milujeme peníze, pak to logicky znamená, že milujeme to, co si za ně můžeme dopřát. Nikdo nemiluje peníze jenom pro jejich formu – pro to, že je to kus potištěného papíru. Nemilujete peníze jako takové, daleko spíše jejich hodnotu a ještě více možnosti, které vám peníze nabízejí.

Takových možností je bezpočet. Milujete možnost vyrazit si na bezva dovolenou, koupit si nové auto, zaplatit dětem lepší školu, zajít si na dobrou večeři. Milujete možnost udělat radost druhým, mít více času na věci, které máte rádi a dopřávat si lepší a zdravější život. Je na tomto všem něco špatného? Ani náhodou! Pokud milujete peníze, které chápete jako prostředek k dosahování toho, co si v životě přejete – pak vlastně milujete život, to, co k němu patří, co život nabízí. Milujete výzvy, poznávání, dělání radosti druhým, užívání si. Je na tom něco špatného? Já osobně na tom nevidím ani špetku něčeho špatného.

Negativní postoj k penězům a řeči typu že jsou peníze špatné, jsou tedy úplně mimo mísu.

A nebo milujete nejistotu a strach? Milujete ten stres, že nevíte, z čeho zaplatíte příští nájem a haldu dalších účtů? Milujete ten pocit, že do výplaty zbývá týden a vy už nemáte v peněžence ani korunu? O tom velmi pochybuji. Jak tedy může někdo říkat, že jsou peníze špatné? Jak může někdo tvrdit, že jsou peníze zlo a že na nich není nic krásného?

Já vím, je tu ještě ten hloupoučký argument, že peníze kazí charakter. Může být – u někoho – na druhou stranu, můžu také zodpovědně říci toto:

Lidé, které znám a kteří mají peníze, také přispívají na nejrůznější charitativní záležitosti. Je na tom něco, co by kazilo charakter?

Lidé, kteří mají peníze, také často dost utrácejí, což pomáhá celé ekonomice. To si málokdo uvědomuje, ale pokud by nebyli lidé, kteří mají peníze a také je velmi utrácejí, všichni bychom na tom byly mnohem, mnohem hůř. Vláda by měla méně peněz na své sociální programy, drobní živnostníci by neměli zákazníky. Kde se peníze netočí, ekonomika stagnuje, negativně se podepisuje na celé společnosti. Co je tedy špatného na tom mít peníze a dokonce je utrácet? (Pokud nyní na tomto vidí někdo něco špatného, tak je to spíše závist v tom, že jiní mohou utrácet, zatímco on ne, protože nemá co utrácet).

Lidé, kteří mají peníze, to často rádi dávají na obdiv. No a co má být? Copak nemají právo být hrdí na to, že si je dokázali vydělat? Copak lidé nejsou hrdí na to, že něco dokázali? Copak není hrdost pozitivní vlastnost? Asi ne u nás – závist je totiž přežitek komunismu, kterého se jen tak nezbavíme a úspěch se u nás neodpouští. Přesto, pokud vyděláte peníze, buďte na to hrdi. To, že bohatý člověk musí být automaticky nepoctivý je přežitek, závist a dogma, které šíří ti, kteří si potřebují něčím omluvit vlastní neschopnost, lenost a pohodlnost.

Také jsem slyšel názor o tom, že lidé, kteří mají peníze, jsou sobečtí. Vážně si to myslíte? A už jste někdy zkusili jít za nějakým bohatým člověkem a požádat ho, aby vám poradil, jak také můžete vydělat peníze? Já to v minulosti udělal několikrát a mohu vám říci, že lidé, kteří mají peníze, byli ke mně vždy podstatně velkorysejší, než ti, kteří je neměli. Lidé, kteří již něco vydělali, se vždy ochotně dělili a dali mě nemálo cenných rad, pokud jsem je o to slušně a zdvořile požádal a narovinu jim řekl, že bych také chtěl mít peníze. Zatímco s lidmi, kteří mají peněz nedostatek (protože k nim mají negativní vztah) jsem nikdy nemohl na podobné téma ani pořádně začít, protože už jsem byl v jejich očích podivín, sobec a materialista. Ano, zažil jsem velkorysost i od lidí, kteří nikdy moc peněz neměli – a velmi si toho vážím. Ale zrovna tak jsem zažil velkorysost i od lidí, co peníze měli a jelikož jich měli víc, byli i velkorysejší.

No a zcela nakonec – je tu ještě ten podivný argument „duchovních hodnot“.

Nevím moc, jaký je duchovní rozdíl v tom mít nebo nemít peníze, spíše ale již ze samotné podstaty vidím rozdíl v životě s negativním postojem k penězům a v životě s pozitivním postojem k penězům.

Ano, nejvyšší duchovní sice peníze odmítají, ale činí tak dobrovolně a bez toho, aby měli k penězům negativní postoj. Ve skutečnosti mají k penězům postoj pozitivní, milují je jako cokoliv jiného, jenom jsou zkrátka duchovně již natolik daleko, že již více necítí potřebu peníze mít. Přiznejme si ale narovinu, kdo z nás je duchovně již natolik daleko, aby se byl schopen dobrovolně vzdát peněz?

A tak pojem „duchovní“ s pojmem „peníze“ je opět v této souvislosti většinou lidí zcela mylně chápán, protože i v tomto případě je vytržen z celkového kontextu a prezentován bez širší podstaty (což mimo jiné lidé často velmi rádi dělají, obzvláště pak nejrůznější média).

Duchovní život můžete mít i s penězi, i bez nich. Záleží na tom, co si sami vyberete.

Pokud milujete peníze, vedete duchovnější život třeba tím, že máte k něčemu pozitivní postoj (něco milujete) a že již v takové fázi většinou nezávidíte. Vedete duchovnější život i proto, že máte více času sami na sebe a svoji rodinu a že můžete (pokud chcete) začít být velkorysí k ostatním a druhým více dávat. Pokud nechcete, pak samozřejmě o tolik duchovnější život nevedete.

Na druhou stranu, mnoho lidí bez peněz vede také dobrý duchovní život, protože se naučili hledat mnoho duchovního i jinde a bez peněz. To ale vůbec neznamená, že by byly peníze špatné a „neduchovní“, to pouze znamená, že každý má svoji duchovní cestu v něčem úplně jiném a s penězi nemá nic společného.

A tak s celou vážností říkám:

milujte peníze.

• To, co milujete, k vám samo přijde.
• Pozitivní přístup a pozitivní hodnoty mohou dále plodit jen další pozitivní hodnoty.
• Peníze jsou věc, která udělá život lepším nejenom vám, ale i lidem kolem vás.

A konečně:

• Váš život bude vždy takový, jaké máte v sobě předsudky.
• Pokud máte předsudky vůči penězům, nečekejte, že k vám nějaké přijdou a vy se s nimi „skamarádíte“.To je jako mít předsudky vůči asiatům a zároveň čekat a doufat, že k nám nějaký přijde a stane se naším nejlepším kamarádem. (Vidíte, jak absurdně to zní?)
• Totéž platí o závisti. Závist je předsudek k majetku, penězům a bohatství a je to vrcholně negativní energie. Pokud závidíte, automaticky dáváte světu najevo, že to, co má ten druhý, vy nikdy mít nebudete. Tím si také sami dobrovolně vybíráte nikdy to nemít.

A také:

• Buďte k sobě upřímní. Hledejte vždy nejdříve svůj názor a svoji pravdu, než budete žít dle něčeho, co vám vštípil do hlavy někdo jiný, co chce po vás společnost, nebo co se považuje za společensky "správné".

Předně si všimněte, že se článek zabývá učením se „umění“ tradignu, nikoliv „technice“ tradingu.

Pokud se chceme naučit obchodovat, v naprosto prvotní fázi si musíme uvědomit, pochopit a přijmout, že trading je řemeslo. Není to exaktní technická věda, zvládnout dokonale techniku různých indikátorů a nástrojů technické analýzy zdaleka nestačí. Je třeba mnohem více – a tím mnohem více je zejména cit pro trhy. Nic vás neposune dopředu rychleji a efektivněji.

Trader je řemeslník, který používá sadu různých nástrojů ke své práci – vytváření obchodů. Ani uměleckému řezbáři však nestačí pouze technické nástroje k tomu, aby automaticky tvořil díla, o kterých můžeme říkat, že jsou pěkná, osobní, kouzelná a já nevím jaká ještě. Řezbář potřebuje stejně jako trader cit pro materiál, který chce svými nástroji opracovávat.

Naším materiálem je trh. Trh není technicky přesné prostředí, trh není dokonalé místo. Trh je v prvé řadě živá hmota – stejně jako strom, se kterým pracuje řezbář. Je to živá hmota, která se neustále mění, mění svou dynamiku, šířku i výšku. Je to odraz emocí lidí a lidé jsou živé bytosti – proto interpretace trhů na grafech našich monitorů sice vypadá jako ryze technická záležitost, je to však mylný klam – nic nemůže být dále od pravdy.
Pokud se chceme naučit opracovávat náš materiál tak, aby dával pozitivní, hezký výsledek – což znamená pozitivní, profitabilní obchody, musíme jednak náš materiál respektovat, dále pak pro něj získat cit a zkušenosti s jeho opracováváním.

Základem respektu k trhům spočívá v potlačení vlastního ega. Pokud si myslíte, že něco víte – něco více než ostatní – pak ve skutečnosti nevíte vůbec nic. Za svou obchodní kariéru jsem zažil mnoho lidí, kteří si byli vědomi svého vysokého IQ, to jim však patřičně zvyšovalo i jejich ego a tak si takoví lidé vždy mysleli, že trh nějakým způsobem „přechytračí“, že najdou jednoznačné, mechanické způsoby, jak trh porazit. Takoví lidé prakticky nikdy neuspěli.

Na druhou stranu, člověk hledící na trhy s pokorou se nezabývá otázkou, jak trh porazit, přechytračit a dokázat mu, že jeho ego je větší, silnější a chytřejší, ale raději se zabývá, jak donutit sebe samotného s trhy spolupracovat, jak se co nejméně spálit při chybách, které udělá a jak pokorně přijímat a rozeznávat, co mu trh nabízí, a nesnažit se silou za každou cenu dostávat z trhu více.

Můžete si o trzích myslet co chcete, můžete o nich číst co chcete – ale jedno je jisté, trhy se nikdy nepřizpůsobí vám – vy se budete muset naučit přizpůsobovat trhům. Budete se muset naučit trhy „číst“, rozumět tomu, proč se otáčí, kde se otáčí, proč se zpomalují, když se zpomalují, a proč vás v některých momentech velmi rychle a nepříjemně vyhazují na stop-lossu častěji, než je zdrávo. Budete se muset naučit trhy respektovat a ne si naivně myslet, že trhy budou poslouchat vás – že je „vtěsnáte“ do nějakého počítačového kódu, matematického modelu, nebo vysloveného dogmatu.

Cit pro trhy vás naučí trhy poslouchat, naučí vás rozumět jejich jazyku, naučí vás efektivně stavět obchodní systémy a především pak takové efektivně obchodovat.

Jenomže cit nepřijde sám od sebe – ten je zapotřebí pro trhy získat, vypěstovat, vypracovat si jej.
Umění tradingu se tedy můžeme začít učit co nejrychleji jediným způsobem – hleděním do grafů trhů. Pozorováním trhů, sledováním toho, co dělají, kdy to dělají, jak to dělají a proč to dělají. Musíte se naučit dobře poznat hmotu, se kterou chcete pracovat.

Samozřejmě však musíte poznat dobře hmotu i z pohledu nástrojů, se kterými ji chcete opracovávat.
Takže studování trhů, jejich pozorování vám dá úplně nejvíce, pokud začnete již rovnou používat své nástroje. Přitom je docela jedno, jaký nástroj použijete – pokud se s ním cítíte dobře a „padne vám do ruky“. Může to být CCI, může to být RSI, mohou to být pivoty, S/R úrovně, nebo vše dohromady.

Pokud jste se tedy rozhodli naučit se řemeslu tradingu a máte již své nástroje, začněte studovat hmotu, kterou budete opracovávat.

V prvé řadě backtestujte, a to pořád, často a ručně – s pomocí historických dat a Excelu. Zapomeňte na AOS, programování a podobné nesmysly – ty vás nenaučí nic o trzích, ty vám nedají ani cit, ani pokoru – pouze vás budou matně zavádět na cestu pocitu, že můžete být chytřejší než trhy, že vaše ego je větší, než si myslíte, a že zvítězíte nástroji, které jsou však trhu ukradené.

A v druhé řadě – a to je zcela nejdůležitější – pozorujte trhy. Často, intenzivně a nezaujatě. Sledujte vše, co dělají, a čiňte tak spolu se svými nástroji. Pozorujte, poznávejte a zaznamenávejte. Co? Úplně všechno.

• Na jakých S/R se trh otáčí, jaké proráží?
• V jakých částech grafu, dne, nebo příslušného indikátoru se trh nejčastěji vyčerpává a v jaké naopak rozbíhá?
• Které prvky mého technického nástroje mně umožní rozpoznat co nejrychleji trend a splynout s trhem – tj. plně se mu přizpůsobit?
• Jak mohu eliminovat riziko, pokud nedokážu být s trhem v harmonii (což bude většinou kolem poloviny času)?
• Jak mohu vytěžit z obchodu co nejvíce, pokud právě v harmonii s trhem budu?

A v neposlední řadě:

• Co se mohu z trhů naučit o sobě samotném?
• Co se mohu dozvědět o sobě na základě svých obchodů, své equity a svých reakcí na mé vstupy a výstupy?

Odpovědi na tyto otázky vám nedokáže dát nikdo jiný než vy samotní. A to jediným způsobem – studováním trhů, jejich pozorováním, backtestováním a pokorou v tom, že trhy nelze ovládnout. Začněte s tímto – a začali jste nejrychlejší možnou cestou k profitabilnímu tradingu.

A nakonec mě napadá pár výsostných přirovnání z golfové hry – jen tak na okraj a hlubší zamyšlenou:

• hůl se nikdy nestaví k hráči, hráč se vždy staví k holi
• golf je hra, kdy 70% práce uděláme těsně před tím, než odpálíme
• bez tréningu a citu pro ránu nikdy nebudeme skórovat
• pokud si myslíme, že již vše víme a pálíme perfektně, většinou přijde nejhorší rána golfové kariéry
• neumím si představit jediný způsob, jak by se dal golf ošidit – tak proč to lidé neustále zkoušejí v tradingu?

Dobře o tomto dnešním článku popřemýšlejte. Nejlepších výsledků v tradingu dosáhnete, pokud jej povýšíte na řemeslo. A ke každému řemeslu se váže trochu více, než jen to, s jakým druhem dláta a pod jakým ideálním úhlem do něj přesně definovanou silou udeřit, pokud chci vytvořit něco pozitivního.

Není rychlejší cesty jak se naučit dobře obchodovat, než získávat pro trhy postupný cit.

Dále viz Trading – co to je, jak začít a uspět.

Naše země je bohužel plná alibistů, což je jev, který velmi spolehlivě odvádí od snahy vychovávat národ k zodpovědnosti. Stačí se podívat kolem sebe: ať se stane cokoliv, nikdo za nic nemůže, zodpovědná osoba neznámá. Kdo může za útěk Krejčíře? Zodpovědná osoba neexistuje. Kdo může za vyplavená metra během povodní? Jak ukázaly závěry – překvapivě voda. Kdo je zodpovědný za obří zadluženost našeho státu? Samozřejmě nikdo – tedy alespoň podle našich politiků. Bohužel musím v rámci vlastního názoru konstatovat, že jsou Češi mistři alibismu. Jenomže jak jsem měl možnost vypozorovat, jedna z vlastností úspěšných lidí je zcela opačná: úspěšní lidé vždy plně berou za své činy naprostou zodpovědnost. Právě to je nutí vše co dělají dělat svědomitě a v rámci svého nejlepšího svědomí. A možná to je jeden z hlavních důvodů, proč jsou tak úspěšní.

Pojem „zodpovědnost“ je však trochu ošemetný, protože zatím co mnoho lidí se domnívá, že za své činy plnou zodpovědnost bere, velmi často si to jenom nalhává, nebo si význam pojmu „zodpovědnost“ dostatečně neuvědomuje. Co vlastně zodpovědnost znamená? Z mého pohledu je to schopnost zcela a bezmezně vykonat jakýkoliv čin s tím, že jsem si zcela vědom důsledků, který takový čin může přinést, a to jak pozitivních tak negativních, plus chápu, že za důsledky ať už budou jakékoliv mohu pouze a pouze jen já, já jsem jejich strůjcem a já jsem i připravený a ochotný veškeré důsledky a následky z takového činu plynoucí přijmout a nést.

Tolik teorie, bohužel praxe vypadá velmi odlišně a velmi často v ní rozpoznáte snílky od realistů a také ty, kteří mají předpoklady k úspěchu a kteří ne.

Začněme trochu z kraje – od vnímání ekonomické zodpovědnosti v osobním životě, skrze kterého se posuneme k odpovědnosti ve sféře profesního úspěchu a trhů.

Jedni moji přátelé, které mám velmi rád a kterých si velmi vážím, si nedávno vzali na hypotéku poměrně nákladný byt – tedy alespoň na jejich poměry. Byt stál kolem 4 milionů korun, úvěr byl na 20 let. Každý z páru v době úvěru bral měsíční výplatu kolem 30 000 korun.

Když se mnou tuto půjčku konzultovali, čekali ode mě rady a tipy ekonomického charakteru, byli však velmi překvapeni mou základní otázkou na tělo:

„Co když jeden z vás ztratí zaměstnání?“

Po této nečekané otázce nastala pauza ticha.

„Naše firma je velmi dobře zajetá a pokud vše půjde dobře, budu za půl roku povýšený“, dostal jsem odpověď od jednoho z páru.

„Na to jsem se neptal“, odpověděl jsem. Otázka zní: „co nastane, pokud jeden z vás ztratí zaměstnání? Budete schopni nadále splácet? Jak se to dotkne vašeho života a jak jej to ovlivní?“

Opět jsem dostal odpověď v podobě několika vyhýbavých odpovědí.

„Fajn“, chystal jsem se konečně poskytnout svou radu. „Pak je má rada zcela jednoznačná – zapomeňte na hypotéku, nebo si najděte byt alespoň o polovinu levnější“.

Pár zůstal v mírném šoku. Evidentně očekával radu jak ušetřit na úrocích, nikoliv doporučení, ať na svůj nový a vysněný byt zapomenou. Já ale z pouhých pěti minut rozhovoru věděl jedno zcela bezpečně – pár nebyl schopný přijmout plnou zodpovědnost za možné důsledky, které mohou v rámci zmíněné hypotéky nastat. Jak jsem to poznal? Zkrátka a dobře, jejich mysl se snažila vyhýbat reálným možnostem, pár neuvažoval a hlavně nechtěl uvažovat realisticky. Splnění „snu“ bylo silnější a tak šla veškerá zodpovědnost stranou. Pár nebyl v žádném případě schopen a ochoten přijmout zodpovědnost spojenou s vysokým finančním zatížením, ba dokonce nebyl ani ochoten do takovéto míry rozmýšlet.

Pokud si bereme hypotéku na 20 let, pak nikdy nepochopím, jak si můžeme myslet, že dalších 20 let vydrží stejné podmínky, v jakých si hypotéku bereme. Já osobně nevím ani co bude zítra, natož abych věděl, co bude za 20 let.

Po pouhém roce se v našem páru stal zásadní zvrat. Kamarád byl skutečně povýšený. Jenomže se jednalo o malou firmu, která byla závislá na pár klientech. Jeden z klientů se začal velmi opožďovat se zásadní platbou. To začalo dostávat firmu do nepříjemné situace, druhotné platební neschopnosti a nutnosti šetřit. Můj známý náhle dostával po 4 měsíce pouze poloviční plat.

Náhle byl finanční limit páru zcela nadoraz a začali velké osobní spory a problémy – jak už to v obvyklých situacích bývá. A to bylo teprve rok po získání hypotéky a nastěhování do nového bytu!

Jako by to však nebylo málo, dozvěděla se žena z tohoto páru, že je těhotná.

Náhle se začaly možné následky obří hypotéky projevovat v celém svém světle. Náhle se ukázalo v plném rozsahu, jak pár nebyl ani trochu schopný přijmout zodpovědnost plynoucí z takto veliké hypotéky – a to jak mentálně, tak finančně. O byt zatím nepřišli, ale jedno vám řeknu – těch dalších 19 let co mají spolu s obří hypotékou před sebou jim ani trochu nezávidím... Jednoho jsem si ale u páru v této situaci všimnul velmi zřetelně: oba vinili jeden druhého, oba vinili zaměstnavatele, který neplatil výplaty, vládu která toto dopustí a zákony, které jsou tak špatné. Vinili banku z nekřesťanských úroků a stavitele bytu z přemrštěné ceny. Vinili vše kolem, jenom ne sami sebe. Ani jeden z nich nedokázal férově a reálně přiznat: „chtěli jsme si splnit sen a hleděli jsme na něj s neochotou vidět jakákoliv rizika. Od samého začátku jsme nebyli ochotni přijmout za tento čin zodpovědnost, nechtěli jsme vidět, že by mohly nastat problémy... Jenomže nastaly. A sakramentsky velké.“

To je ale příběh, co? Vsadím se, že každý znáte kolem sebe alespoň jeden takový... Lidé jsou zkrátka nepoučitelní a raději vidí jenom to, co chtějí, aniž by byli ochotni podívat se na věci reálně a upřímně si odpovědět, zdali jsou ochotni a schopni nést zodpovědnost za ekonomický čin, který se právě snaží udělat.

U byznysu je to s odpovědností naprosto stejné, přistupme ale trochu dál.

Abyste si nemysleli, že jenom používám příklady kolem sebe, ani já před pár lety nebýval jiný.
Jak už jsem psal v předchozích dílech, jistý čas jsem se živil natáčením televizních reklam.

Když jsem s touto prací začínal, pracoval jsem pro renomovanou produkční společnost, měl relativně dost zakázek a garantovaný minimální plat kolem 18 000 korun měsíčně na pokrytí životních nákladů pro případ, že by mně zrovna produkční firma nesehnala daný měsíc žádnou zakázku. Na kluka ve věku 22 let velmi dobré, ba až luxusní podmínky.

Jenomže já chtěl víc. Chtěl jsem vlastní produkční společnost a tak mít možnost dosáhnout i na procenta z celkového rozpočtu zakázky (která často tvořila velmi slušné sumy). Proto jsem se rozhodnul založit s kamarádkou vlastní produkční společnost.

Z dnešního pohledu již vím, že to bylo rozhodnutí, během kterého jsem si ani zdaleka neuvědomoval, že existuje něco jako zodpovědnost a že než udělám jakýkoliv podobný krok, měl bych se sám sebe zeptat, co může nastat, zda-li jsem na takové situace připravený a dokážu-li je plně unést – s vlastní zodpovědností za ně. Byl jsem příliš mladý na to, abych věděl, že něco jako nutnost zodpovědnosti existuje, takže jsem žil v naději „ono to nějak dopadne“ a co více, tak nějak jsem „doufal“, že pokud něco nastane, vyřeší to ona moje společnice ve firmě – takže už od začátku jsem se snažil podvědomě přesouvat zodpovědnost na někoho druhého! A víte co? Také to celé „nějak“ dopadlo.

Příští rok a půl jsme neměli jedinou zakázku. Ano, čtete správně – nikoho jsme jako nová společnost bez referencí nezajímali, nikdo nám nechtěl dát žádnou práci a já měl velmi krušný rok života. Náhle jsem místo poměrně luxusních peněz měl jenom dluhy, jedl jsem jen nejlevnější jídla u číňanů a snažil se i šetřit s šampónem na hlavu, abych ho nemusel kupovat příliš často. V té době jsem pochopil, že si za vše můžu sám. Bylo to mé rozhodnutí, bylo třeba nést veškeré jeho následky. Nelitoval jsem jej ani na minutu (v pozdějších letech jsme dostali několik vysoce lukrativních zakázek), ale svou životní lekci o zodpovědnosti a nutnosti dívat se na věci realisticky jsem dostal poměrně tvrdou.

A nyní se konečně můžeme přesunout k trhům, kde mě zodpovědnost začínajícího obchodníka k vlastním penězům neustále i po těch letech fascinuje zcela stejně.

Osobně si myslím, že pokud chce někdo vydělat peníze a být bohatý (a tudíž úspěšný), základní předpoklad musí být, že nese nejenom zodpovědnost za své činy, ale hlavně za své vlastní peníze. Co to pro mě osobně znamená?

Tak především to, že než vrhnu své peníze do trhu (tj. začnu obchodovat), budu si plně vědom toho co dělám a nebudu v žádném případě chtít o své peníze přijít, tj. budu za ně cítit naprostou zodpovědnost. To tedy znamená, že se na obchodování dle své nejlepší vůle skutečně připravím – budu backtestovat, pilovat svůj obchodní systém, paper-tradovat, snažit se získávat zkušenosti pokročilých obchodníků a dělat vše proto, abych se v první řadě naučil jak své peníze chránit a tudíž být připraven přijmout za své obchodní činy takovou zodpovědnost, o které vím, že ji schopen přijmout jsem.

Jako bychom toto neustále neopakovali, jsem šokován tím, jaká je realita. Poměrně pravidelně dostávám dotazy na téma „poraďte mně, co mám dělat – všechny mé obchody jsou ztrátové“. Vždy tedy začnu od základu a to otázkou „o kolik se liší reálné obchody od těch backtestových, jaké parametry měl systém v backtestu, jakou největší sérii ztrát a jaký draw-down“. V 99,9% v tomto bodě debata končí. Ti, co ke mně chodí pro radu si totiž většinou nedali ani práci s tím, aby systém který se snaží obchodovat jakkoliv backtestovali nebo snad dokonce nejprve papírově trénovali!

Promiňte, ale pořád to nějak nechápu. Copak tito lidé nemuseli na pro své peníze tvrdě pracovat? Copak mají peněz dost a mohou si peníze dovolit rozhazovat? Copak nemají nic, co by si chtěli za ty peníze koupit, než je raději „hodit“ do trhu? Copak pro ně nemají peníze žádnou hodnotu?

Domnívám se, že normální, rozumný člověk přeci nemůže jen tak vzít své peníze a bez naprosté důvěry v to, co dělá, bez dostatku backtestů a trénování je „hodit“ do trhu zkušeným a profesionálním obchodníkům! Přesto se to děje dnes a denně a já jen němě zírám a vidím jedno – naprosto žádný pocit zodpovědnosti za své peníze a své činy!

Samozřejmě, takové chování má pak vždy stejný následující scénář: ze ztracených peněz jsou obviňováni brokeři, trhy, „manipulátoři trhu“ (jako by nějací existovali) a všichni kolem, kdo se jen namane. Nikdy z těchto ztrácejících ale nikdo neřekl: „jsem blázen, že jsem bez jediné předchozí zkušenosti, bez backtestů a trénování vrhnul do trhu své tvrdě vydřené peníze. Jsem blázen, že jsem nechtěl vidět následky, které díky tomu mohou přijít – a také přišly. Neměl jsem v sobě ani trochu zodpovědnosti, když jsem začal dělat to, co jsem začal.“

Co na to říci? DĚKUJI. Děkuji vám nezodpovědným, kteří se bez předchozích příprav, backtestů a pomalých krůčcích vpřed vrhnete do trhu. Vaše peníze pak totiž končí v kapsách nás, těch, kteří pochopili, že přijmout zodpovědnost za své obchody znamená vědět od A do Z co dělám a pořádně se na to také připravit.
Máte volbu, jak nahlížet na své činy.

Bez zodpovědnosti, s růžovými brýlemi. Občas to vyjde, ale jednou vás realita dostane.

S růžovými brýlemi, ale s dostatečnou zodpovědností na to, abyste byli ochotni zvážit veškeré situace, které mohou reálně nastat a tomu své činy přizpůsobit.

Nebo ještě raději, se zdravým skepticismem a nahlížení na věci nejprve z té horší stránky, přijetí zodpovědnosti k tomu, co může nejhoršího nastat a vymyslet co nejvíce mechanismů proto, aby se tyto nejhorší věci nestaly.

Pak totiž většinou dokážete to nehorší možné dostat pod kontrolu a přijít může už jen to lepší.

Poslední odstavec si přečtěte opakovaně, protože tak myslí úspěšní tradeři a úspěšní lidé.

Úspěch bez zodpovědnosti přichází málokdy. Jedině vy jste zodpovědní za své činy a za jejich následky. Vy sami svými činy tvoříte svou budoucnost.

Nejhorší věc, kterou můžete dělat, je obviňovat všechny kolem sebe, jenom ne sebe samotného. Protože tak přiznáváte, že nejste vlastní osobnost, že svůj život nemáte pevně v rukou svých vlastních, ale neustále ho podvědomě raději vkládáte do rukou někoho jiného, abyste za své činy nemuseli nést zodpovědnost.

Jenomže nikdo druhý nebude mít nikdy zájem na tom, abyste byli úspěšní nebo bohatí.

Takový zájem můžete mít jenom vy samotní.

A za takový zájem musíte přijmout plnou zodpovědnost.

A ještě něco: pokud existuje nějaká varianta toho nejhoršího, co může nastat, většinou taková nastane.Pokud hned v základu přijmete zodpovědnost za takovou možnost, pak se na ní pravděpodobně budete snažit už od začátku co nejvíce připravit a až skutečně nastane, budete ji mít dostatečně pod kontrolou na to, aby vás nepoložila na lopatky.

Mezitím lidé s růžovými brýlemi a bez špetky smyslu pro zodpovědnost už dávno na lopatkách budou. Opět a pořád dokola...

Představte si, že 100 lidí běží sprint na 800 metrů. Vy jste jeden z nich. Vyrazíte a běžíte. Urazíte 300 metrů, 400 metrů, 500 metrů... Náhle všech 99 lidí kolem vás začne křičet: „Zahni doleva! Zahni doleva!“. Vy se nervózně rozhlédněte kolem sebe, do cíle chybí posledních 200 metrů. Nikde však nevidíte žádné nebezpečí a ani jakýkoliv důvod, proč byste měli zahnout doleva. Běžíte tedy dál. Za sebou však ale začnete slyšet ještě intenzivněji: „Rychle! Doleva! Zahni doleva!“. Otočíte se tedy za sebe a vidíte, že skutečně všichni za vámi začínají zahýbat doleva. Rozhlédnete se ještě jednou kolem sebe, nikde žádné nebezpečí, nikde nic podezřelého. Přesto naprosto všichni za vámi zahýbají doleva, necelých 100 metrů před cílem. Všichni – do posledního. Co uděláte?

Pokud zahnete doleva, máte špatné myšlení pro trading.

Pokud doběhnete do cíle, máte dobrý základ.

Proč?

Nyní si představme místo maratonu trhy a to v trochu jiné situaci.

Vy a dalších 99 lidí si právě naložilo do dlouhé pozice. V trhu máte profit-target 400 USD. Trh vyrazí vašim směrem, ale někdy na 290 USD se jakoby zarazí a začne tvořit korekci. Doposud zelené svíčky na grafu začne střídat svíčka červená. Náhle už nejsou jenom kupující, tj. ti, co míří nahoru, ale i velká skupina prodávajících, která ostatní začíná strhávat jiným směrem. A v takový moment to většinou přichází: pochyby a nechání se strhnout trhem. „Co mám dělat? Mám uzavřít, nebo dodržet plán? Není lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše? Neměl bych inkasovat svých 300 USD a být rád, že mám alespoň něco, než riskovat, že se trh otočí ještě více proti mně a já nakonec nebudu mít nic“? Přiznejme si to: kdo z vás nezná podobné pocity?

Velmi často slýchám od začínajících obchodníků podobné příběhy o tom, že mají profitabilní obchodní plán, ale že jsou ve ztrátě. Vždy pak z jediného důvodu – trh je párkrát „znervóznil“, stejně jako v příkladu výše, „rozhodil“ a dostal „mimo cestu“, čímž došlo k porušení plánu a náhle místo zisků začaly přicházet ztráty. Přesně toto umí trh perfektně – strhnout veškerou vaši pozornost, vykolejit vás, rozhodit a nutit dělat co chce on, nikoliv co chcete vy. A zde tkví základ myšlení tradera (trader´s mindset). Už jste mnohokrát slyšeli, že úspěšný obchodník je disciplinovaný. Co to ale znamená? Nadevše ostatní převážně to, že se nikdy nenechá strhnout trhem. Úspěšný člověk se nikdy nenechá strhnout davem. Úspěšný trader se nikdy nenechá strhnout trhem. Úspěšný trader má totiž jednu zásadní vlastnost – ze všeho nejvíce se soustředí převážně na své signály ke vstupu a k výstupu, namísto každého mikro-pohybu, který udělá trh.
Zkusme se podívat na myšlení ztrácejícího tradera ve formě jednoduchého grafu (znázorňujícího celý proces myšlení).

Ztrácející obchodník se v první řadě soustředí na to, co dělá trh. Samozřejmě, i ziskový obchodník se musí soustředit na to, co dělá trh, ale vždy ve spojitosti se svými obchodními metodami, se svými vstupy a výstupy.

Pokud se ztrácející obchodník začne soustředit na to, co dělá trh, najednou mu začne připadat, že je v trhu spousta příležitostí, kde se dalo dobře vstoupit a vydělat, ale kde on nedostal žádný signál od svého systému.

Namísto na svůj obchodní systém se tedy ztrácející obchodník náhle začne soustředit na to, jak by mohl vydělat peníze v situacích, ve kterých právě nevydělal, protože neměl žádný signál ke vstupu. Zde se tedy začíná trader nechávat totálně strhávat trhem.

V dalším kroku se tedy náhle trader zcela odchyluje od svého plánu. Několik zdánlivě promarněných příležitostí aktivuje v hlavě chamtivost, která rázem nechává ležet všechny doposud dlouze a poctivě backtestované vstupy ladem a začne za pochodu tvořit „nová pravidla“.

Proč tak činí? Protože v posledních několika deseti minutách mohl teoreticky vydělat peníze, ale jeho systém mu nedal signál, čímž má obchodník určité vnitřní pocity selhání a snaží se vše „zachránit“ a „dohnat“. Obchodník je tedy již naprosto strhnutý trhem, odkloněný od svého plánu.

Z obchodování dle plánu se začíná stávat impulsivní obchodování, které však vede k ještě větším ztrátám. Tím má trader ještě větší pocity viny – tolik příležitostí a on je ve ztrátě! Tím se dostává do již zcela uzavřeného kruhu, kdy naprosto přestává vnímat jakýkoliv plán a jediné, co ho začíná zajímat, je jak profitovat na každém pohybu, na každé příležitosti, kterou trh nabídnul.

Paradoxní na tom je, že kdyby po celou dobu raději dodržoval svůj původní plán, většinou by byl alespoň v drobném zisku.

Ztrácející obchodník se tedy zcela nechal strhnout trhem. Nechal se strhnout situacemi, které byly mimo jeho plán, ale nabízely potenciál k profitu a chamtivost uvnitř obchodníka a jeho ego si takové nemohlo nechat ujít.

Toto není správné myšlení tradera.

Úspěšný obchodník vlastnící „trader´s mindset“ myslí trochu jinak. Jeho myšlení má následující vývoj:

Ať dělá trh cokoliv, jeho pozornost se soustředí převážně jediným směrem – jeho vstupní metody (patterny, indikátory, fundamenty....). Nesoustředí se na to, co dělá trh jako celek a kde byly příležitosti k výdělku. Soustředí se na to, jak se vyvíjejí jeho vstupy, kde by se mohly začít vyvíjet, jak je perfektně exekuovat, případně v jakých situacích je raději neobchodovat.

Jeho mysl není soustředěná na trh jako celek, ale na detaily související s jeho obchodním plánem, které mu pomohou dovést obchodníka k perfektní a přesné exekuci.

Tím trader tedy naplňuje své obchody zcela přesně podle svého obchodního plánu, tj. dle toho, jak si systém backtestoval, jak je o něm přesvědčený, jak ví, že funguje a vydělává peníze.

Stále sice zažívá ztrátové obchody, ale pravděpodobnosti jsou dlouhodobě dostatečně na jeho straně, aby na kumulativní bázi sklízel v konečném důsledku profity.

To ještě více upevňuje obchodníkovu důvěru ve funkčnost jeho systému (vstupů, výstupů, patternů, indikátorů, fundamentů...) a ještě více jej nutí nenechávat se strhnout trhem, ale raději se soustředit jen na situace, které má již vyzkoušené, backtestované, prověřené – o kterých zkrátka ví, že fungují a na kumulativní bázi vydělávají peníze.

To samozřejmě neznamená, že bychom se neměli zabývat tím, jak se trh v daný den chová jako celek – na trh musíme nahlížet vždy i komplexněji, abychom viděli, kdy je v trhu chop a není tedy radno vůbec obchodovat.
Nikdy se ale nesmíme nechat trhem strhnout a nechat trh, aby nás nutil dělat to, co chce on. Vždy musíme jít jen v kolejích našeho plánu a dělat pouze to, co chceme my. A to za jakékoliv situace.

Představte si, že přijdete do společnosti, ve které se právě stočí debata na téma „na čem teď právě pracujete“.

První ve společnosti se pochlubí prací na zahrádce. „Udělal jsem nádhernou skalku, vysadil exotické rostliny a vytvořil anglický trávník. Chci mít nejhezčí zahrádku v celém okolí“.

Takový výrok určitě sklidí mnoho chvály, obdivu a uznání.

Hned se připojí další: „pracuji teď na svém domku. Bude to dvoupatrová stavba, s dvojgaráží a obřím obývacím pokojem. Součástí bude i malý venkovní bazén“.

Druhý výrok už narazí u několika závistivců, přesto s pokrytectvím všichni přikývnou, usmějí se a ohodnotí váš aktuální projekt též za skvělý a úžasný.

Jako třetí vystoupíte vy s výrokem: „pracuji na tom být bohatý. Velmi bohatý. Pracuji na tom, abych vydělával miliony a miliony dolarů, možná i mnohem více“.

Kolem vás nastane buďto smích, nebo ticho. Nikdo vás nebude brát vážně. Jednou částí okolí budete označeni za blázna a snílka a druhou částí za duchovně špatného a prázdného člověka. Není divu, že s takovýmto smýšlením společnosti existuje tak málo úspěšných a bohatých lidí. Kdybyste řekli, že pracujete na tom být skvělým fotbalistou a vyhrát medaili, sklidíte velký obdiv. Přitom mezi cílem získat medaili na fotbalovém šampionátu a vydělat miliony a miliony není vůbec žádný rozdíl. Obojí je totiž pouze a jen sport. Což je něco, co stále většina nechápe a nikdy nepochopí.

Jsou sportovci chamtivci?

Peníze jsou v USA, troufám si říci, vnímány jinak, než v ČR a vlastně i v Evropě. Zatím co Evropa netrpí kulturními nedostatky a může se chlubit hlubokou historií, v USA je právě nedílnou součástí národní kultury úspěch a peníze. Pro někoho mohou určité americké móresy vyznívat jako chamtivost a mnozí vypadat jako nenasytní hrabavci majetku. Pro Američany je to však svým způsobem skutečně jen a jen sport (a také životní styl) – a pro většinu úspěšných lidí vlastně také.

Pokud se zamyslíte nad tím, jaký je rozdíl mezi sportovci a bohatými lidmi, pak s překvapením najdete více paralel, než je zdrávo.

Tak předně, sportovci i bohatí mají na začátku nějaký cíl. Vztyčí si vizi, udělají plán. Rozhodnou se, čemu věnují své odhodlání, čas a energii. Může to být postup na světový šampionát nebo vydělání svého prvního milionu dolarů. Není v tom vůbec žádný rozdíl. Oba cíle vyžadují podobné úsilí a velkou dávku času. V tomto budou souhlasit zřejmě všichni, není důvod o tom pochybovat. Přesto ve společnosti bude první cíl vždy chápán jako „šlechetný“, druhý jako „špatný a chamtivý“. Proč? Pouhé hloupé lidské předsudky.

Pokud je chamtivý někdo, kdo chce vydělat miliony a miliony dolarů, proč by neměl být chamtivý i někdo, kdo chce vyhrát obrovský kus zlata a s ním většinou spojenou značnou finanční prémii? Jenomže o sportovním cíli nikdy nikdo takto přemýšlet nebude. Je to přeci „šlechetný“ cíl. Je to prezentace lidských dovedností. Jsou to hodiny dřiny a potu a nekonečný trénink. Je to posilování charakteru, vůle a disciplíny.

Jenomže o člověku, který se rozhodne být velmi bohatý, můžeme s klidným svědomím říci totéž. Copak finanční úspěch nestojí hodiny dřiny a potu a nekonečnou práci do pozdních ranních hodin? Copak úspěšný člověk nemusí oplývat značnou disciplínou a vůlí? Skutečně se většina domnívá, že peníze spadnou do klína jenom tak, bez práce?

Sportovec bojuje pro překonání vlastních možností. Zkouší, kam až může zajít, jaké jsou jeho hranice. V jediný okamžik se může zhroutit a zdravotně odepsat, nebo se naopak stát symbolem obdivu a úspěchu.
Nedělá však úspěšný člověk totéž? Překonává své vlastní možnosti, zkouší, jaké jsou jeho hranice. V jediný okamžik může přijít o veškerý svůj majetek, odepsat se společensky a také zdravotně a nebo se naopak stát symbolem obdivu a úspěchu.

Chudí a neúspěšní lidé si vždycky budou myslet, že bohatí a úspěšní hromadí svůj majetek z chamtivosti. „Pokud vydělají miliardu, chtějí hned druhou“, říkají. A dodávají: „na co potřebují tolik peněz?“

Jenomže chamtivost s tím nemá vůbec nic společného. Jde o to, jaké máte své hranice, kam až dokážete zajít. Pokud mistr světa zaběhne sprint za 20 sekund, příště to chce dokázat za 18. Je kvůli tomu nazýván chamtivcem? Copak nechce víc? Copak nemusí sportovec i úspěšný člověk opět tvrdě pracovat, aby dokázali jít ještě dál, než minule? Copak nedělají oba totéž? Vždyť oba se jen odevzdaně snaží být lepší a dokonalejší v tom, co si vztyčili jako svůj cíl, jako svou vizi. Oba proto tvrdě pracují a dělají vše. Pro oba je to osobní styl a oba se snaží jen najít vlastní hranice. Jedni za to budou odměněni zlatou medailí a často i mnoha penězi, druzí obrovským jměním. Žádný další rozdíl mezi nimi není.

Jsou sportovci bezohlední?

Báchorky o tom, že jsou peníze špatné a lidé dávající si za cíl zbohatnout chamtiví, vznikají jen od neúspěšných lidí a těch, kteří se již dávno vzdali, rezignovali na vše kolem a vědí, že stejně nikdy nic nevydělají. Tací lidé budou šířit povídačky o tom, že peníze kazí charakter (já osobně znám mnoho bohatých lidí a jejich charakter je v mnoha ohledech příkladný pro celé své okolí), že jsou peníze špatné (nevidím nic špatného na tom je mít, spíš vidím jako špatné je nemít) a že peníze jsou „neduchovní“ (já sám jsem nikdy neprošel tak silným duchovním posunem, jako když jsem se rozhodnul stát úspěšným traderem). A zcela na závěr ještě dodají, že ti, kteří chtějí jenom hrabat, jsou bezohlední, zatím co sportovci jsou šlechetní. Je to ale pravda?

Můj kamarád je bývalý manager špičkového basketbalového mužstva. Že by v tomto sportu bylo příliš ohleduplnosti, to se říci nedá. „Buď budeš vítěz, nebo poražený“. Viděli jste, že by někdy v NHL byli k sobě ohleduplní dva čeští protihráči jenom proto, že jsou nejlepší kamarádi? Hokej je sport a cílem je vyhrát. Vydělávání peněz je sport a cílem je nebýt mezi poraženými.

Někteří lidé tvrdí, že čím více je někdo bohatý, tím více je kolem lidí chudých. To je možná pravda, ale copak neplatí i to, že když je ve sprintu jeden mistr světa, všichni za ním jsou poražení? Copak není pravda, že zatím co jeden sklízí obdiv, ostatní padnou do zapomnění a musí nadále bojovat o sponzory a svou existenci?
Nikdo nechce být poražený, každý chce vyhrát.

Hrajeme proto, abychom vyhrávali – a tak je to naprosto v pořádku.

Ve hře by mělo platit jediné – pokud možno hrát fair-play (jinak ani není možné mít ze hry skutečnou radost). Ohleduplnost ale musí jít bokem – buď budete vítěz, nebo poražený. Není to nic osobního. Je to jen hra. Sport i peníze. To jen lidé se peníze naučili brát příliš osobně.

Sportem k bohatství

Jak tedy vidíte, peníze mohou a měly by být především sport. Jako každý sportovec se v případě rozhodnutí vydělat jmění musíte soustředit na svůj cíl, ale také na cestu, po které k němu jdete. Musíte se soustředit na vlastní vývoj, vlastní posun vpřed, hranice vlastních možností. Je to sport, ve kterém bojujete v podstatě pouze proti jednomu jedinému soupeři a tím jste vy sami.

• Ať jste běžci, hokejisti, nebo spekulanti, musíte soupeřit sami se sebou, abyste porazili druhé.
• Teprve až porazíte sebe, zvítězíte nad ostatními.
• Není rozdíl mezi sportovcem a úspěšným člověkem; oba musí svádět boj se sebou samotným a rozdíl je jenom v tom, že každý bude mít v případě vítězství trochu jinou odměnu.
• Mnoho úspěšných lidí si tuto paralelu velmi dobře uvědomuje, a proto úspěšní lidé často i alespoň rekreačně inklinují k nějakému sportu.
• Klidně si nahlas řekněte, že jste se rozhodli vydělat stovky milionů dolarů. A klidně to řekněte i ostatním. Ať ti si říkají co chtějí – je to váš cíl a není na něm nic špatného. Je to šlechetný cíl, protože budete muset bojovat sami se sebou a to dokáže málokdo.
• Vždy hrajte fair-play, jinak vás nebude hra bavit.

A na závěr...

• není nic úžasnějšího a více vzrušujícího než svádět boj se sebou samotnými; hledání nových hranic svých možností, naplnění další výzvy a posunutí svých možností za tušené hranice. Úspěšní nebojují jen pro peníze, ale právě pro ten úžasný pocit dosažení nových hranic svých možností
• copak jste nezažívali obdobné pocity vždy, když jste dokázali něco, co nikdy před tím?
• copak není úžasné připravovat si takových okamžiků v životě více?
• copak nejsou takové okamžiky naplňující?
• copak člověk nemění svůj charakter k lepšímu, pokud opakovaně překonává svůj vlastní stín?
• A copak je na světě něco úžasnějšího, než opakovaně překonávat sebe samotného a zároveň tím produkovat velké jmění, které nám dá absolutní svobodu?

Bojíme se neúspěchu. Bojíme se ho tak moc, že raději neděláme nic. Konec konců, je to pohodlnější a i jistější, říkáme. Přesto nicneděláním prostě nemůžeme jít vpřed. Nikdy. Nikam.

Ve svém okolí mám spoustu přátel, kteří mají skvělé nápady. Jsou šikovní, mnohem inteligentnější než já, rozumí věcem, kterým já nikdy rozumět nebudu a dokáží věci, které já nedokáži. Přesto jsem to já, kdo se má lépe. Jak je to možné?

O tomto, ale z druhého pohledu, jsem přemýšlel před řadou let, kdy jsem byl na opačné bariéře já. Přemýšlel jsem neustále o tom, jaktože lidé, kteří hovoří podstatně hůře anglicky než já dostávají zahraniční zakázky – to bylo v době, kdy jsem vlastnil firmu. Přemýšlel jsem o tom, jak to, že lidé, kteří nerozumí filmu tak dobře jako já točí filmy a jak to, že lidé, kteří neumí pořádně ani počítat, vydělávají miliony. Bylo to v době po mých studiích, kdy jsem byl velmi mladý, velmi tvrdohlavý a přiznejme si to – myslel jsem si, jako každý v tomto věku, že jsem ten nejchytřejší na světě. O to více mně nešlo do hlavy, jak to, že všichni kolem mě jsou úspěšnější, než já.
Bylo to v době po střední škole. Už jsem vám popsal, jak jsem byl na škole úspěšný ve filmu a sbíral jednu cenu za druhou, a také cestoval po světě. Jenomže to bylo na střední škole a po škole se náhle vše změnilo. Jak už tomu tak bývá.

Jako každý jiný jsem se i já po ukončení studia domníval, že jsem ten nejchytřejší a nejgeniálnější a jelikož jsem posbíral právě řadu cen z celého světa, budou se stát fronty u mých dveří a nabídky na další filmy a točení reklam se jenom pohrnou. A jak už to ale v životě chodí – opak byl pravdou.

Vyšel jsem střední školu a byl jsem opět nikdo. Nikdo neznal mé jméno, nikdo kromě určitého okruhu lidí nevěděl o mých filmových úspěších a nikoho nezajímalo, že mohu prakticky poslepu vyprávět záběr po záběru své oblíbené filmy oblíbených režisérů. Mladík plný iluzí opět tvrdě narazil a začal dostávat velké facky od paní jménem „realita“. A záhy bylo ještě hůře.

Nejenom, že za mými dveřmi nestály fronty s nabídkami, ale ba co hůře – lidé, se kterými jsem na střední škole „soutěžil“ nyní začínali pracovat ve velkých filmových produkcích a šplhat po žebříku filmové kariéry nahoru. Lidé, kteří rozuměli filmu daleko méně a neměli za sebou jediný úspěch si najednou vedli mnohem lépe, než já!
Byl jsem z toho pokleslý, smutný a frustrovaný. Sedával jsem doma a byl naštvaný na celý svět. Nechápal jsem to. Nešlo mně to do hlavy. Takže jsem o všem začal přemýšlet. Dlouze, do hloubky a ze všech stran – jak už mám ve zvyku. Co dělám špatně? Kde je ta chyba? Nakonec jsem zavolal kamarádovi, který již dávno pracoval v televizi a zeptal se ho, jak se tam dostal.

„Prostě jsem tam zašel a řekli si o práci“, odpověděl.

„A to je všechno?“

„To je všechno“, přikývnul. A já jen zíral s otevřenou pusou.

Náhle jsem vše pochopil: už týdny jenom sedím doma pokleslý a frustrovaný, protože jenom čekám, až se něco stane – ale dokud něco sám neudělám, nic se nestane! Bodejť by moji bývalí „soupeři“ a spolužáci již nepracovali ve velkých produkcích a soukromých televizích, když hned po škole obcházeli jednu společnost za druhou. Bodejť by někteří již nevydělávali velké peníze, když zakládali firmy a vrhali se do podnikání. Všichni něco dělali, jenom já čekal, až se něco začne dělat samo!

Věděl jsem ale, že takto to nemůže jít dál. Věděl jsem, že něco MUSÍM udělat. To byl celý problém.
Začal jsem tedy tím prvním, co mě napadlo. Zajistil jsem si seznam všech produkčních společností v ČR a obeslal všechny se svým životopisem. Poté jednu po druhé navštívil. Nutno říci, že jsem nikdy nic podobného nedělal – takže jsem měl strach – a pořádný! Občas jsem tak koktal, že jsem ani nevěděl co říkám, občas jsem nebyl schopen říkat vůbec nic – a to jsem v podstatě velmi výřečný. Ale i tak jsem už po dvou měsících dostal první „nabídku“ – práci asistenta režie. Na začátek lepší něco, než nic!

Jenomže práce asistenta režie je zcela odlišná od práce režiséra. Je to velmi náročná práce a velmi tvrdá práce. Nikdy jsem tuto práci nedělal a nebyl na ni připravený. Odmítnutí by ale znamenalo dostat se zase na začátek a nikam se neposunout, takže opět nezbývalo, než sebrat veškeré poslední zbytky odvahy a prostě to risknout!

Má první zkušenost asistenta režie je nepopsatelná. Strachy jsem chvílemi ani nedýchal a velmi často vůbec nevěděl, co vlastně dělám. Ale dělal jsem to! Udělal jsem malý krůček a dělal jsem alespoň něco! I když hned od začátku ne zrovna nejlíp – už to nebylo jenom sezení doma a vzdychání, už to byla reálná akce, už jsem zase stál blízko kamery!

O pouhých pár měsíců později jsem byl profesionální, zaběhnutý asistent režie a měl práce dostatek. A tak přišel další krok – vnutit produkci, pro kterou jsem pracoval, myšlenku, že jsem již připravený vrhnout se na režii reklam. A tak jsem opět sebral všechny síly a pustil se s touto produkcí do obcházení klientů.

Opět to bylo těžké. Mravenčí práce, mnoho odmítání. Frustrující, ponižující, tvrdé a nekompromisní. Stokrát jsem to chtěl vzdát. Ale vždy jsem se uklidňoval svým „alespoň dělám něco, lepší než sedět doma a vzdychat“. A tak jsem po třech měsících dostal první velmi malou zakázku jako reklamní režisér – jenomže hned pro obřího klienta – Eurotel!

Přátelé, jestli jsem dříve pociťoval strach a obavy z každého kroku, který jsem se rozhodnul udělat vpřed, tak teď jsem měl doslova v kalhotách. V sázce bylo všechno, pokud by se tohle nepovedlo – mohl bych se vrátit zase na začátek a sypat si popel na hlavu. Měl jsem tak hrozný strach, že jsem málem ráno nevstal strachy na plac při prvním natáčecím dni! Ale kromě strachu tu bylo i již známé odhodlání a oddanost této práci – a tak jsem to přestál – a kupodivu s přiměřeným úspěchem. Nic zázračného, ale první práci jsem nepokazil a o to šlo především.

Další měsíce byly lepší a lepší, až přišla první opravdu veliká zakázka – zahraniční klient, mnohamiliónový rozpočet, několikadenní natáčení v ateliéru.... Byl jsem tak nervózní, že jsem se v té době hádal s každým kolem a bylo to tak tvrdé a náročné, že jsem několik týdnů nespal... Aby to vše nebylo málo, poslední den natáčení přišel telefonát, že několik cívek filmu bylo špatně vyvoláno....

Bylo to hrozné, ale také úžasné zároveň. Byl jsem totiž tam, kam jsem si předsevzal před pár lety dojít. Došel jsem tam. Velká reklama, velké rozpočty a já – režisér toho všeho.

Po úspěšném dokončení reklamy jsem si sednul a začal o všem rozjímat. A pak si uvědomil, co bylo na naprostém začátku:

Nutnost začít dělat alespoň NĚCO.

Nutnost alespoň začít.

První krůček.

Veliký strach, ale odhodlání překonat jej.

Pak už to bylo stále stejné. S každým dalším krokem vpřed nový strach, větší zodpovědnost...

Ale dělal jsem NĚCO.

A to něco mě už samo dovedlo, kam jsem potřeboval...

Často jsem si vedl dobře, ale tu a tam i špatně. Nebyl jsem vždy profesionální a ne vždy dokázal splnit přání klienta.

Ale dělal jsem NĚCO, a to samo o sobě už mě posouvalo dopředu. A to bylo vše, o co šlo.

Pochopil jsem tedy další důležitou lekci života: ať už chcete dělat cokoliv, musíte začít.

Je jedno, jaký bude prvotní výsledek.

Je jedno, jak si povedete.

Ale musíte začít, abyste se někam posunuli. To je to kouzlo, proč jedni uspějí a další se neustále drží v pozadí.
Od té chvíle, ať jsem si vzal do hlavy cokoliv, kašlal jsem na svůj strach i obavy. Prostě jsem danou věc začal dělat a spousta dalšího se už ukázalo „cestou“. Ne vždy to dopadlo dobře, ale tak už to v životě chodí.

A opět jsem pochopil, jak funguje většina:

• zatím co většina jenom tlachá, co bude až začne dělat, zůstává nakonec jen u tlachání
• úspěšní netlachají a raději jednají
• i když jednání ne vždy vede k úspěchu, je lepší něco dělat, než jen tlachat

A závěrem:

• Pokud cítíš strach, stejně to udělej.
• Nemůžeme se nikdy dobrat žádného cíle, pokud s ničím nezačneme.
• Z nicnedělání ještě nikdy nikdo nezbohatl.
• Na začátku každého velkého pokroku byl jeden malinkatý krůček.
• Neúspěšní mají jenom plná ústa keců, úspěšní nemají na kecy čas, protože musí konat činy.
• Pokud již delší dobu plánujete, že se do něčeho vrhnete, je nejvyšší čas, abyste to konečně už udělali.
• Hodně štěstí a strach nechte plavat daleko za sebou. Nejůležitější je začít.

Pokud hovoříme o úspěchu, platí jedno jediné pravidlo: můžeme buďto vyhrát, nebo prohrát. Obávám se, že nic mezi tím není.

Osobně mně vždy fascinovali ti, co vyhrávají. Možná je to tím, že jsem od malička soutěživý typ a zároveň i narozen ve znamení tvrdohlavého býka. Možná je to ale jenom tím, že jsem zkrátka a dobře v určitém věku došel k závěru, že nechci žít jako většina. A nemyslím tím jenom peníze. Myslím tím hlavně svobodu, nezávislost, možnost žít tak jak chci já a ne jak mně káže můj zaměstnavatel. Už ve velmi raném věku jsem tedy věděl co chci, co jsem však nevěděl je, jak se k tomu dopracovat.

Jako středoškolák jsem zažíval obrovská vítězství a obrovské porážky. Možná že řada z vás je sportovně nebo inteligenčně nadaná a během studií jste tak mohli excelovat na různých sportovních kláních, matematických nebo chemických soutěžích, či v něčem podobném. Já nikdy nebyl nadaný ani technicky, ani matematicky a už vůbec ne sportovně. Vlastně jsem nikdy nebyl v ničem nadaný – ale měl jsem jednu dobrou vlastnost, dokázal jsem vždy být odevzdaný. Odevzdaný věci, ve které jsem viděl smysl a odevzdaný cíli, kterého jsem chtěl dosáhnout. Vždy jsem miloval vytyčování cílů – každý dosažený cíl posouvá člověka vpřed, odhaluje jeho nové hranice a překvapuje jeho samotného tím, co všechno může člověk dokázat, aniž by to kdy tušil.
Na střední škole jsem tedy nebyl nijak nadaný, ale miloval jsem film. A jelikož jsem studoval na filmové škole, měl jsem možnost se dostat k filmu blíže než kdokoliv jiný.

Miloval jsem film tak hodně a vášnivě, že zatímco moji spolužáci trávili čas chozením po hospodách, balením holek na diskotékách a pokuřováním marihuany, já se zbláznil do největších režisérů všech dob, jakými jsou Steven Spielberg, F.F. Copola, Martin Scorssesse, ale i Stenley Kubrick a David Lean. Začal jsem studovat jejich filmy. Záběr po záběru. Střih po střihu. Úhly kamery, vedení herců. Byl to můj život, má vášeň, má odevzdanost. Ve třetím ročníku jsem tak natočil po důkladném studiu „mistrů“ svůj první studentský film, který měl pouhých deset minut a na kterém jsem pracoval celý rok. Rok, kdy si moji spolužáci bezstarostně užívali a mě se více-méně posmívali, pokud mě přímo nenazývali podivínem.

Můj film se stal hitem studentských festivalů. Kamkoliv jsem film zaslal, tam jsem vyhrál. A nemluvím zdaleka jen o České republice. Film vyhrál na prestižním festivale v Japonsku. V Norsku. Ve Finsku. Ve Francii. V Německu. A tak zatímco moji spolužáci stále trávili čas v hospodách, já začal čas trávit jinak: na každý z těchto festivalů jsem byl osobně pozván, a to včetně všech nákladů. Spolužáci se poflakovali, já byl pár týdnů v Japonsku, po té pár týdnů ve Francii, po té pár týdnů někde jinde – a tak to šlo celý rok. K tomu byly tu a tam i finanční odměny, a tak jsem si vůbec nežil špatně.

Pak však přišla první prohra. Začalo se šuškat, že celý úspěch byla jenom náhoda. Některým začalo vadit, že ve školní chodbě visí mé fotografie na kterých jsem ověnčený cenami a dokonce i některým profesorům, kteří by měli být na úspěch svého studenta hrdi, začalo vadit, že jsem za jediný rok zcestoval více než oni. Tenkrát jsem tomu všemu moc nerozuměl. Jediná reakce, která mě napadla bylo natočit znovu úspěšný film a všem dokázat, že to nebyla pouze náhoda.

Natočil jsem tedy druhý film – a víte co? Nebyl sice tak úspěšný jako ten první, ale opět sklízel ceny. A co více – díky tomuto filmu jsem byl přijat bez jakýchkoliv přijímacích zkoušek na prestižní Hollywoodskou filmovou školu (kam jsem později nenastoupil z finančních důvodů – což byla další životní lekce, po které jsem se rozhodl, že už nikdy nechci být chudý). Vztahy s okolím se však paradoxně zhoršili. A já v ten moment pochopil proč: obyčejná lidská závist.

I když jsem byl sklíčený, pořád jsem nerozuměl tomu, proč mi tolik lidí závidí. Nejsem extra nadaný, nejsem žádný génius, nejsem žádný talent. Pouze jsem svůj čas nemarnil v hospodách a snažil se naučit, jak film funguje, jak se vypráví filmovou řečí, jak zvládat filmové řemeslo. Byl jsem svému cíli oddaný a byl jsem přesvědčený, že jej dotáhnu do konce... Vždyť každý má právo udělat totéž! Každý se může rozhodnout, co udělá se svým časem, každý se může rozhodnout být oddaný cíli, který si vztyčil! Každý na téhle zemi má přeci právo na úspěch, pokud se dané věci oddá natolik, aby v ní zvítězil ať to trvá co to trvá! Jenomže brzy jsem pochopil, že takto bohužel svět nefunguje. Z nějakého důvodu většina lidí nechce takto přemýšlet. Je jednodušší závidět, než se namáhat. Je jednodušší pomlouvat, než pracovat. Je jednodušší nadávat, než hledat řešení. Přesto jsem si ale odnesl nejdůležitější lekci, které se držím celý život - a sice úspěch je možný, a to pro každého. Jenom považte: já, který byl vždy průměrný, který nikdy nic moc nedokázal, najednou v 18 letech zažíval mnoho úspěchu! Pochopil jsem, že to lze. Je jedno jak jste chytří nebo nadaní, je jedno, z jaké pocházíte rodiny. Jediné na čem záleží, je vaše odhodlání. A ještě jedné důležité věci – schopnosti odprostit se od okolí, od té věčně nikam nesměřující masy, která raději věnuje svůj čas závidění a pomlouvání, než konstruktivnímu postupování vpřed.

Věděl jsem tedy, že úspěch je možný. A tak jsem pokročil dále a začal studovat úspěšné lidi. Miloval jsem studium úspěšných lidí. Miloval jsem studovat co dělají jinak, jak jinak přemýšlí a miloval jsem jejich příběhy. Navíc jsem vždy věděl, že jednou budu jako jeden z nich. Je to jen otázka píle a času.

Pak přišel čas na trading. Na svém naprostém začátku jsem znal pár lidí, kteří se pokoušeli uspět stejně jako já. Nikomu to moc nešlo. A tak postupně všichni upadali. Zůstávali jsme pouze dva: já a Petr. A věděli jsme, že úspěch možný je, a že chceme vyhrát. A tak jsme začali znova, jako v jakékoliv jiné profesi. Studovali jsme úspěšné, ale i ty neúspěšné. Studovali jsme, proč jedni ztrácí a druzí vydělávají. Trvalo to roky. Začali jsme však vydělávat své první peníze. Nejdříve ne mnoho, ale pak více a více. A znovu začali pozorovat stejný efekt: nejprve ti, co začínali s námi, a co nám v kuse tvrdili, že úspěch v tradingu není možný, odvrátili od nás tvář když viděli, že to možné je. Přiznat že to možné je by totiž znamenalo přiznat jejich osobní prohru – a to by jejich ego nikdy nedovolilo. A tak tu byla zase ta lidská omezenost. Jenomže najednou jsme začali jezdit o pár tříd lepšími automobily a najednou ti stejní lidé začali telefonovat, zda-li by s námi nemohli na pivo a zda-li bychom jim neřekli to „naše tajemství“.

V ten moment už jsem definitivně pochopil. Svět se dělí na vyhrávající a prohrávající. Avšak pouze my sami si určujeme, zda-li budeme ti, co budou vyhrávat, nebo ti, co budou prohrávat.

Dnes se stýkám pouze s úspěšnými lidmi, protože vím, že tací již nemají za potřebí závidět a tvrdit, že úspěch není možný. Dnes se s Petrem stýkáme s úspěšnými lidmi také proto, že nám to pomáhá být ještě lepšími tradery a zároveň že všichni se můžeme vzájemně obohatit. A dnes daleko více než kdykoliv dříve vidím, co přesně jsou rozdíly mezi těmi, co vítězí a těmi, co permanentně prohrávají. Vidím ty rozdíly tak jasně, že často i na finančníkovi mohu už po pár příspěvcích „prorokovat“, zda-li má daný pisatel šanci na úspěch, či nikoliv (a těší mě, že stále mohu vidět dost těch, kteří tu šanci rozhodně mají). Přitom nejde o žádné tajemství.

Na začátku všeho je oddanost.

Každá cesta však něco stojí a tak se z oddanosti začne stávat frustrace, pokud nám už od počátku daná věc příliš nejde.

Pokud je však oddanost silnější a vítězí, pak „přebije“ frustraci a následuje výrazný posun vpřed. A pak další a další a další. Oddanost a pozitivismus totiž začne probouzet další pozitivní vlastnosti a vše se začne stávat lehčí a lehčí.

Pokud zvítězí frustrace, upadneme do negativismu a začnou se v nás probouzet negativní emoce. Začneme být neúspěšní, o to více negativní, o to více frustrovaní, pak začnou na povrch vyplouvat další negativní vlastnosti a už není cesty zpět.

Sami si můžeme zvolit, kterou stranu našeho já necháme zvítězit.

Většina lidí volí tu negativní stranu, protože je to jednodušší, protože už se nemusejí příliš namáhat, a protože mohou nadále říkat „já to věděl, že to není možné“. Upadnou tak zpět do svého šedivého, negativního života a budou se jím dále protloukat jak umějí, zatímco jiní si budou užívat. Navíc se vrátí ke „svým lidem“ a úspěšní se pro ně stanou špatní, protože jsou důkazem jejich vlastní neschopnosti.

Jenom pár má dost vnitřní disciplíny na to, aby zvolili tu pozitivní stranu. Bude jim to ještě nějaký čas trvat, ale pak pochopí, že existují v životě dimenze, o kterých nikdy netušili a které dělají tento život ještě úžasnějším. Začnou se setkávat s dalšími úspěšnými a budou si vzájemně obohacovat své životy, protože úspěšní už v sobě dokázali „pohřbít“ řadu negativních vlastností. Budou nad věcí i za vodou.

A takto bude svět pokračovat pořád dokola, co jen bude svět světem.

Vy, kteří jste se už nyní rozhodli být úspěšní, se na to dobře připravte a berte to s nadhledem a úsměvem.

Ti z vás, kteří se už nyní rozhodli být neúspěšní si přečtěte ještě následující:

„Udělal jsem maximum, říkají poražení. Vítěz to udělá bez keců“.

„Ti, co říkají že to nejde, by neměli stát v cestě těm, co ono nemožné konají“.

„Hledání výmluv je pohodlnější, než oddanost a pracovitost“.

A ještě něco:

Jistý slavný cyklista, jeho jméno všichni znáte, nejenom že opakovaně vítězil v závodech, ale zvítězil i tam, kde málokdo jiný – nad rakovinou. Vítězství je v našich hlavách a sami si určujeme, zda-li budeme vítězi nebo ne.

Ještě před pár desetiletími většina tvrdila, že létat je nemožné.

V pátek málokdo věřil, že je možné vyhrát hokej 8:2.

Ještě před pár desetiletími bylo klonování pouhou fikcí.

V první sérii Vyvolených zvítězil homosexuál, což téměř každý považoval v naší zemi za nemožné. Vladko byl odhodlanější více, než kdokoliv jiný.

Světový rekord ve sprintu na 100 metrů byl za posledních 100 let nesčetněkrát překonán, ačkoli po každém novém rekordu všichni tvrdili, že dále už jít nelze.

A zcela nakonec.....

Ještě před pár lety nikdy nikdo nevěřil, že z 10,000 USD je možné udělat více jak milion za jediný rok, a to bez nutnosti mít firmu, mít zaměstnance a mít nejprestižnější vysoké školy. Pak přišel Larry Williams a oficiálně to dokázal. Pak to dokázal po druhé a pak oficiálně dokázala otočit 10,000 USD do více jak 100,000 za jediný rok i jeho 16 letá dcera.... Přesto většina lidí stále tvrdí, že to nelze.

Je to jen ve vaší hlavě. Úspěch, nebo prohra. Pozitivní přístup rodí úspěch. Negativní přístup prohru. Je to jen na vás. Nikdo jiný to za vás neudělá.

Začněme drobným příběhem:

Karel a Jirka byli oba skvělí piloti, oba skvělí kamarádi. Létání oba velmi milovali, ale oba byli i trochu odlišné povahy. Karel to myslel s létáním skutečně vážně – jeho sen byl posunout se od sportovních letadel k pilotování velkých, dopravních letadel. Jirka měl létání rád na stávající úrovni – jako koníček, kterým navíc mohl dělat tu a tam hluboký dojem na opačné pohlaví. Létat lepším a větším letadlem by se mu samozřejmě ale také líbilo. Hezká a uhlazená uniforma, drahý a nablýskaný stroj...

Samozřejmě, že díky tomuto rozdílnému postoji věnoval každý létání jinou porci svého času. A bylo to znát. Jirka svůj volný čas věnoval běháním po klubech, barech a proháněním každé sukně, co jen uviděl. Karel místo toho trávil hodiny a hodiny na leteckém simulátoru. Jak už bylo řečeno – piloti byli oba skvělí, ale Karel miloval trénování nejrůznějších situací – takových, které ho naučí připravit se na všechno, které mu dají sebedůvěru létat úspěšně v jakémkoliv počasí i jiných podmínkách.

Jednoho dne oba společně zase letěli, každý jiným letadlem a skutečně se nečekaně strhla výrazná bouře, se silným větrem. Bylo nutné přistát v nouzových podmínkách.

Jirka byl známí svou „pohodovou“ povahou, Karel byl spíše „nervák“, co chtěl mít vždy vše pod kontrolou. Toho dne se však jejich povahy na moment zcela prohodily.

Jirka nebyl na podobu situaci připravený. Balancoval s letadlem pod vlivem strachu, nejistoty a obav. Nakonec přeci jenom přistál – ale ejhle, velmi tvrdě. Přežil situaci ve zdraví, ale jeho letadlo nikoliv. Celá „akce“ ho stála mnoho peněz, více, než by bylo zdrávo. A ještě něco navíc – jeho sebedůvěra jakožto pilota byla na nějaký čas velmi silně nalomena.

Zato Karel zachoval chladnou hlavu a naprosto přesně věděl, jak se zachovat. Byl na celou situaci připravený. Hladce přistál a z letadla vystoupil klidný, vyrovnaný a spokojený. Hodiny tréninku právě přinesly své ovoce... Později se Karel stal profesionálním pilotem.

Všichni co jsou v něčem dobří, museli trénovat

Paralela výše popsaného příběhu s tradingem je určitě už každému zřejmá. Trénování je výsada těch, kteří to někam dotáhli a něco dokázali. Dokázal někdy něco nějaký sportovec bez tréninku? Proč velké firmy platí miliony korun za školení, kde trénují své zaměstnance k reagování na určité situace? Už jste slyšeli, že by někdo uběhl na první zátah 1000 metrů bez předchozího trénování? I tradeři musejí trénovat, pokud chtějí uspět.

Pojďme k tomu, co myslím tím „trénovat“ v oblasti tradingu a konkrétně intradenního obchodování.
Pokud máme již nějaký obchodní systém, který jsme řádně backtestovali, máme za sebou podstatný kus práce a už i vybudovanou určitou úroveň podstatné sebedůvěry a důvěry v náš systém. To je velmi důležitý posun vpřed. Problém je ale v tom, že praktické obchodování a reálná exekuce je vždy trochu rozdílné od backtestových výsledků a taková věc nás může pěkně zaskočit.

Jedna z klasických situací je, že na backtestu vždy vidíme pattern již finálně zformovaný, zatímco když sedíme u živých grafů, do poslední sekundy kolikrát nevíme, zda-li bude pattern skutečně utvořený, nebo ne. Takové čekání pak může znamenat jednak do poslední chvíle určitou „nejistotu“, která není psychicky příjemná, a také možnost prodlevy ve finální reakci, která může znamenat nepříjemný skluz i několik bodů.

Ještě horší situace nastává, pokud obchodujeme nějaké alternativní grafy jako volume nebo tick, protože zde je nutnost rychle reagovat ještě kritičtější a navíc u alternativních grafů může nastat nepříjemné zjištění, že slipy na vstupu jsou skoro „samozřejmostí“.

Zřejmě nejhorší situace zůstává, pokud dostanete několikrát po sobě „revers signály“. Tj. například jste long, další úsečku přijde signál short a další opět long. Takovou situaci není možné bez tréninku prakticky pořádně zvládnout, pro mnohé je psychicky velmi náročná.

To vše jsou situace, které nás v živém trhu s živými penězi mohou nepříjemně zaskočit. Znějí možná banálně, ale dokážou skutečně velmi výrazně „nahlodat“ obchodníkovu soustředěnost a sebedůvěru, a tak když si pak obchodník zpětně projíždí obchodní den, zjišťuje, že v porovnání s backtesty došlo k exekuci jiných signálů, než bylo žádoucí – přitom za vším stojí pouze pár sekund, kdy nebyla situace zcela jednoznačná a bylo třeba udělat rozhodnutí.

A právě naučit se rozhodovat v nejednoznačných situacích a zvládat i situace, jako jsou slipy na vstupu, může výrazně pomoci zvládnout trénink na zrychleně puštěných historických datech (tzv. „reply“).
Podobnou funkci dnes nabízí celá řada programů – jen namátkou TradeMaven, BracketTrader, SierraChart, Genesis Navigator a řada dalších. Jejich výhoda je, že můžete graf pustit zrychleně na historických datech a tak si za krátkou dobu projet celý určitý obchodní den. Pokud si takto na simulátoru „projedete“ několik týdnů, dostanete jedinečnou šanci trénovat řadu situací, které vás pak již nezaskočí v reálném obchodování.

Osobně postupuji následovně:

Čas od času ve svém obchodním systému vyměním nějaký pattern. Po té, co tak učiním, zbacktestuji cca 10-12 měsíců nazpět. Po té tak 1-2 týdny trénuji na simulátoru. Pouštím si obchodní dny zrychlené 3-4x a trénuji tak na jednom měsíci. Chci natrénovat situace, kdy trh skutečně silně trenduje i kdy je absolutní chop. Teprve poté jdu upravený systém naživo obchodovat – již však s naprostou sebedůvěrou, bez váhání a s jistotou.
Takový tréning vám navíc pomůže „vyladit“ řadu situací ještě dříve, než začnete živě obchodovat. Například již zmíněné skluzy v plnění. Na mém volume grafu sice na vstupech velmi často chytám 1 bod skluz, avšak dnes už vím, že v pomalejších trzích si mohu dovolit zadat limitní vstupní příkaz 2-3 body pod „skutečný“ vstup a tím v pomalejších trzích „nahnat“ ztracené body zpět. Samozřejmě, v mém případě je to již dáno praxí reálného obchodování, přesto lze ale toto vše vyladit na simulátoru.

Uspět v tradingu není nic nemožného a osobně si myslím, že ani ne těžkého. Vyžaduje to však určitou píli a čas. Kromě backtestování je to i poctivé trénování na simulátoru. Čím dříve s tímto krokem začnete, tím dříve budete připraveni na reálné peníze v reálných trzích.

Dnešní téma se dá rozvinout i mimo oblast tradingu a souvisí s otázkou ztrát zrovna tak jako s otázkou toho, proč mnoho lidí „zahodí“ šance vydělávat více peněz. Možná budete po přečtení tohoto článku trochu překvapeni, ale mnoho lidí podvědomě ve skutečnosti ztrácet chce, a proto jsou už od začátku předurčeni k neúspěchu nejenom v tradingu, ale i jiných sférách života. Osobně tomuto fenoménu, který opět úzce souvisí s podvědomím, říkám „problém velikosti finančního čtverce“. Pojďme ale popořadě.

Každý jedinec má svůj vlastní finanční čtverec

Pokud se zamyslíme nad svým životem, ale třeba i životem druhých, dojdeme k závěru, že každý žije po určitou dobu svého života (někteří celý život) v poměrně přesně vymezeném finančním čtverci.

Finanční čtverec by se dal definovat jako souhrn měsíčních příjmů a výdajů, na kterých stavíme náš život. Pravděpodobně nikdo nebude nic namítat proti tomu, že každý má určitý měsíční rozpočet, v rámci kterého je třeba vystačit. Takový rozpočet nám přesně diktuje, co si můžeme během měsíce dovolit, na co můžeme zapomenout, kolik peněz dávat bokem atd. Náš měsíční rozpočet vlastně přímo rozhoduje o tom, jakým způsobem zhruba budeme žít – z velmi podstatné části tedy diktuje náš životní styl a tím i velmi přesně vymezuje náš vnitřní finanční čtverec.

Každý z nás má tedy svůj vlastní finanční čtverec, v jehož rámci se pohybuje. Problém však nastává v momentě, kdy si na takový finanční čtverec příliš zvykneme – což je naprosto přirozený jev u většiny lidí. Pokud není před námi jasnější vidina radikálního zvýšení našich příjmů, pak je jediná možnost zvyknout si co nejvíce na aktuální finanční čtverec a v rámci něho se naučit žít co nejpříjemněji a nejpohodlněji. Tak je to velmi logické a tak tomu skutečně zcela logicky u většiny lidí je.

Z našeho finančního čtverce, v rámci kterého se musíme naučit dříve či později (a občas velmi na dlouho) pohybovat, se tedy již po relativně krátké době velmi často stává zvyk. Zvyk jak se finančně chovat, zvyk jak mnoho utrácet nebo šetřit. Na tom stále ještě není nic špatného – co je však skutečně nebezpečné je skutečnost, že se ze zvyku po nějaké době automaticky stává vzor chování.

Takový vzor chování je pak již tak pevně zarytý v naší mysli, že kontrolu nad ním pomalu ale jistě přebírá naše podvědomí a celý tento vzor chování v podstatě postupně automaticky „řídí“. To, že tomu tak skutečně je můžeme snadno dokázat – kolikrát například jdete do obchodu a okamžitě míříte zcela automaticky ke zboží, o kterém víte, že si ho můžete v rámci vlastního rámce dovolit a podvědomě, intuitivně, už se vyhýbáte takovému, o kterém víte, že si ho koupit nemůžete nebo z pohledu vašeho finančního čtverce nebudete chtít koupit díky vysoké ceně? Takto podvědomě, automaticky, reaguje opět většina z nás – což je způsobeno právě skutečností, že podvědomí do velké míry řídí naše finanční rozhodování tak, abychom stále fungovali v rámci možností našeho finančního čtverce. Zkrátka a dobře, náš finanční čtverec se stal naším zvykem, ze zvyku se stal vzor chování a ten už řídí podstatně vyšší část našeho já – automaticky, aniž bychom si to potřebovali uvědomovat.

Pamatujete však, co jsme si vysvětlili o podvědomí zcela na začátku našeho seriálu? Řekli jsme si, že hlavní úkol podvědomí je chránit. Jeho ochranné procesy ovlivňující naše chování v mnoha směrech vychází z určitých zkušeností z minulosti a z faktu, že každý člověk velmi těžko snáší výrazné změny a zároveň každý člověk neustále vyhledává určitou stabilitu. A zde právě přichází kámen úrazu v momentě, kdy se rozhodneme začít vydělávat velké peníze: naše podvědomí nám to může velice silně komplikovat. Důvod je jednoduchý – snaha nenarušit a nerozbourat dobře zaběhnutý vzor chování v rámci aktuálního finančního čtverce.

Mnoho peněz může přinést velkou změnu

Pokud zbohatneme a začneme vydělávat mnohonásobně více peněz za mnohem méně času, může to znamenat velkou změnu – to je nepochybné. Každý z nás zřejmě předpokládá, že změnu k lepšímu – ale to bohužel neví naše podvědomí. Jak jsme si řekli – podvědomí funguje na základě zkušeností z minulosti a pokud jsme v minulosti nikdy nebyli opravdově bohatí, pak naše podvědomí takovou variantu nezná a náš vědomý cíl může začít vyhodnocovat zcela kontraproduktivně: příliš peněz může znamenat příliš velikou změnu do života, příliš mnoho nových povinností, úkolů nebo činností do našeho již perfektně zaběhnutého a dokonale pohodlného života. A jelikož je náš aktuální život z převážné části tvořen naším aktuálním finančním čtvercem, je zcela logické, že naše podvědomí má značný zájem na zachování tohoto aktuálního finančního čtverce.

Zamyslete se nad výše napsaným a možná již začnete chápat, že – až to zní neuvěřitelně - mnoho lidí ve skutečnosti výrazně zbohatnout nechce. I když si mnoho lidí nalhává, že by se jim líbilo být bohatý, často ve skutečnosti velmi hluboko v hloubi duše mají z něčeho takového strach. Pohodlnost a „zaběhnutost“ aktuálního života by mohla být citelně narušena, stabilita vychýlena a takové kroky jsou proti nátuře drtivé většiny lidí.

Možná si toto neuvědomujeme na vědomé úrovni, ale naše podvědomí tuto skutečnost zpracovává a může tak začít cíleně „bojkotovat“ naše snahy zbohatnout – v případě, že nejsme na „nový“, podstatně větší, finanční čtverec mentálně připraveni. Jak se takové bojkotování začne projevovat? Tak například v určitém bodě začneme utrácet více, než je náš nový příjem. Naše podvědomí nás skrytě „nutí“ vrátit se zpět do předešlého, značně skromnějšího finančního čtverce, na který jsme byli dlouho zvyklí a na který jsme mentálně připravení (zatím co na ten nový, větší, připraveni ve skutečnosti nejsme). Nutí nás tak vrátit se zpět do „již zaběhnutých kolejí“, do stylu života, na který jsme již tak zvyklí, že se v něm cítíme „bezpečně“.

Dalším způsobem bojkotování může být skutečnost, že naše podvědomí v rámci tradingu řídí naše chování tak, abychom schválně (ale na oko „nechtěně“) dělali při obchodování chyby, které nás budou stát peníze a nutit nás ztrácet. Proč? Opět je to stejný důvod - protože naše mysl není na větší finanční čtverec připravena, a tak naše podvědomí dělá vše proto, aby nemohla nastat potenciální celková nebo emoční nestabilita, aby nebylo narušeno naše aktuální pohodlí vyplývající z již zaběhnutého, stereotypního života. (Opět – nenechte se oklamat – většině lidí stereotyp ve skutečnosti velmi vyhovuje, protože z něho plyne spousta pohodlí a pohodlnosti).

Naše podvědomí tedy může mít v našich finančních neúspěších mnohem větší roli (a často i má) než si myslíme. A dokud se vnitřně dostatečně nepřipravíme na to, že skutečně chceme začít vydělávat velké peníze, a že to je jedno z našich nejniternějších přání, pak bude naše podvědomí pravděpodobně fungovat „kontraproduktivně“ stále – dokud si tuto skutečnost neuvědomíme a nepokusíme se naše podvědomí nasměrovat na „správnou cestu“.

Chceme-li vydělávat velké peníze, musíme na to nejprve připravit naší mysl

Tím se tedy dostávám k poslední části článku a zároveň i k velmi důležitému kroku, který nesmíme v naší cestě za bohatstvím podcenit a kterým je připravit se na náš nový finanční čtverec mentálně – tak, aby až k němu dojde, bylo na něj naše podvědomí připravené. Zkrátka a dobře, pokud chceme zvětšit náš reálný finanční čtverec, musíme tak nejprve učinit v naší hlavě. Jak? Je to velmi snadné.

Nejprve si zkuste naprosto přesně uvědomit, v jak velkém finančním čtverci se aktuálně pohybujete. Po té si velmi přesně definujte, kde byste si představovali být v další fázi – tj. co byste si chtěli kupovat a nyní nemůžete, co byste chtěli dělat a nemůžete atd. Poté si velmi přesně definujte, jak velký bude muset váš čtverec být, abyste tato přání naplnili. Bude třeba jej zdvojnásobit, nebo zdesetinásobit? Kolik přesně budete potřebovat vydělávat a jak přesně budete tyto peníze využívat, užívat a utrácet? Buďte konkrétní do nejmenšího detailu.

Až si zodpovíte tyto otázky, dobře si je zapamatujte, ideálně někam napište. V poslední fázi pak udělejte jediné – každý večer si vše, co jste si poznamenali, několikrát zopakujte.

Tímto jednoduchým postupem začnete své podvědomí připravovat na nový finanční čtverec. Ba co více, ze svého nového finančního čtverce začnete utvářet velmi niterné a hluboké přání, velmi konkrétní a toužený cíl. A v tento moment se začne z našeho podvědomí stávat nikoliv náš nepřítel, ale náš věrný sluha. Až pak skutečně přijdou šance, které nám ukážou možnosti zbohatnutí, budeme na ně mnohem lépe připraveni a výrazně si zvýšíme šance, že je skutečně naplníme.

Myšlení mimo rámec by se dalo považovat částečně za svobodomyšlenkářské myšlení. Je pravda, že jedinců se „svobodným“ myšlením naleznete v tradingu celou řadu: Larry Williams, syn těžce pracujícího muže (Larryho otec se celý život řídil mottem „práce-odměna-práce“) byl pro své okolí svým svobodným myšlením „rebel“ již odmalička; Dan Zanger se sice podstatnou část života řídil formulí „práce-odměna-práce“ (jako většina z nás pochopitelně neměl nazbyt), ale jeho mozek často bojoval s pochybnostmi o tomto vzoru chování a s hlubším poznáváním tradingu přicházel stále více a více nový vzor myšlení – „svobodné“ myšlení. Robert Kiyosaky se jako svobodomyšlenkář musel již narodit a jeho žena zřejmě také; kdo jste kdy četli Kiyosakyho knihy, musíte dát za pravdu – ti dva celý život odmítali přistoupit na vzor myšlení „práce-odměna-práce“, a tak raději celé roky trpěli bídu, aby se nakonec dočkali miliardového bohatství.
Začít myslet mimo rámec tedy vyžaduje v první řadě nebát se „svobodných“ myšlenek, tj. takových které jsou naprosto v rozporu se zažitými pravidly a konvencemi. Netvrdím, že všechna zažitá pravidla a konvecne jsou špatné, pokud se ale nebudeme snažit vydávat za jejich hranice, nikdy nezačneme myslet mimo rámec.

Myslet svobodně zní možná samozřejmě, avšak věřte, že se jedná o něco, co je natolik nežádoucí a ve společnosti složité, že mnoho lidí pod tlakem okolní společnosti raději dříve či později „dobrovolně“ přijme myšlení okolí, než aby se stával terčem nepochopení a posměchu. Svobodné myšlení totiž znamená být opět vně davu, vně toho, co je nám předkládáno jako „správné“.

Můžeme se vydat třeba do historie: copak třeba tak zásadní objev, že planety krouží kolem Slunce a nikoliv že Slunce krouží kolem Země nevznikl díky svobodnému myšlení? Neslučovalo se však s názory tehdejší společnosti, proto bylo patřičně „potrestáno“. Pojďme ale do současnosti: co takový sport? Kdybyste před 20 lety někomu řekli, za kolik se dá dnes uběhnout 100 metrů, asi by vás všichni měli za blázny. Přesto pár svobodně myslících se takové myšlenky nebáli a i přes posměchy a útoky okolí máme dnes prakticky v každém sportu rekordy, které byly ještě nedávno zcela nemyslitelné. A i tak je historie plná příběhů sportovců, kteří pokořili světové rekordy, ale dlouho jim nebyly z nejrůznějších důvodů uznány, neboť se neslučovaly s tím, co dřívější společnost považovala za „možné“! Nebo se zamysleme nad výpočetní technikou: když jsem chodil na střední školu, byl nám představen počítač s procesorem 66 Mhz. Slovy profesora se jednalo o maximálně možný výkon z fyzikálního hlediska, který nebude možné v budoucnu již více trumfnout. Jak se asi tento profesor tváří dnes, když pracuje na strojích 40x rychlejších?
Svobodné myšlení tedy vždy znamená jít proti konvencím a proti tomu, co je právě společností považováno za „správné“ a „možné“. A to je něco, co mnozí neradi a těžce překonávají. Tomuto všemu bohužel pak nahrává ještě jedna skutečnost: většina lidí příliš důvěřuje médiím a příliš se snaží vnímat s jejich pomocí svět jako „černý a bílý“, nebo-li vše třídit na „špatné a dobré“, „pravda a lež“ (kéž by byl svět tak jednoduchý, aby byl takto dvoubarevný). Právě média našeho svobodného ducha ještě více potlačují a nepřímo nám diktují, jaká je vlastně „realita“ a aniž si to uvědomujeme, pak takové realitě i podléháme. Opět názorný příklad:

Ve většině médiích, novinách, televizích, slyšíte, vidíte a čtete o tom, jaký je úspěch, když investiční fond vydělá za rok 30%. Z nějakého důvodu se podobné rámce díky takzvaným investičním „expertům“ (rozumějte: jedincům, co jezdí většinou do práce tramvají, mají hezký oblek a používají cizí výrazy, přesto nejsou ničím více a méně než obyčejnými prodavači) začaly vydávat za „úspěch“, resp. jako měřítko úspěchu se začal posuzovat akciový index S&P. A tak nezasvěcený laik žije v domnění, že dosahování lepších výsledků než právě zmíněný index je „vrchol“, myslitelně nejvýše dosažitelný. Čtete například, jak fond XY byl extra úspěšný, protože zhodnotil za rok 12%, zatím co index S&P pouze o 8% procent. Heuréka! Nebo dokonce čtete, že index S&P je za letošní rok -10%, zatím co váš fond jenom -8%. Jak úžasné! Právě jste přišli o 8 procent svých těžce vydělaných peněz, ale díky médiím je vám vše podáno, jako úžasný úspěch a vás ani nenapadne přemýšlet o tom, že jste ve skutečnosti právě projeli pěkných pár peněz!
Ve světle takovýchto „standardů“, které tedy pro nás vytváří média ve spolupráci s „experty“, pak člověk žije v rámci, který opět vydělává pouze a jen všem kolem (jak je možné, že si fondy berou od lidí poplatky i za to, když vám vaše peníze ztratí?), ale ne vám. V takovém rámci však často žijeme s tak zakořeněnou hloubkou v podvědomí, že pokud k vám přijde někdo a řekne „ahoj, jsem daytrader a dělám zhodnocení 100 procent měsíčně“, tak vás okamžitě označí za podvodníka a šarlatána. Něco takového v jejich myšlení není možné! Jejich „selský“ rozum (rozumějte: „pravda“ vštípená do jejich hlav skrze média) káže, že vrchol je 30 procent ročně a navíc index S&P je letos -4 procenta, takže vy přece nemůžete vydělávat 100 procent za měsíc! Váš selský rozum (ve snaze vidět věci v širším kontextu) naopak káže něco jiného: koho zajímá nějaký index S&P? Koho zajímají fondy, které vydělají peníze i když ty vaše totálně ztratí? Copak nikoho nenapadlo, že fondy většinou ani NEMAJÍ zájem vydělávat více, než nějakých průměrných 6% měsíčně? Dosahovat větších čísel by znamenalo ušít si na sebe bič a připravit své klienty na očekávání, která se další léta již nemusí naplnit! A copak nikoho nenapadlo, že fondům je ve skutečnosti úplně jedno, jestli vaše peníze ztratí – protože ony stejně vydělají a stejně vždy najdou dost hlupáků, kteří jim své peníze svěří? (Mimochodem, víte o tom, že existují fondy, které dokáží zhodnotit i o 400 procent ročně? Že nevíte? Nedivím se vám. Jsou to uzavřené fondy, do kterých se běžný jedinec nedostane a o kterých média nikdy hlasitě mluvit nebudou, protože by to bylo proti „standardům“, která sama s „experty“ nastolila).
Média tedy tvoří často „realitu“, které je ve skutečnosti pouze „pseudo-realitou“, a kterou navíc bez většího přemýšlení s klidem přijímáme! Díky tomu si pak utváříme rámec myšlení, který považujeme za správný – ale ve kterém většinou příliš neuspějeme, pokud se nenaučíme nepřijímat jej a myslet mimo něj.

Možná si někteří z vás nyní ťukají na čelo a myslí si, že si zde vymýšlím konspirační teorie nebo že jsem příliš arogantní. A naopak, možná někteří nyní vidí „rozbřesk“ ve své hlavě a v hloubi duše cítí už dlouho něco podobného, jenom neměli „odvahu“ o tom mluvit někde nahlas. V tomto bodě ale začíná svobodné myšlení:

Ve vašich myšlenkách se musíte začít vydávat tam, kam se ostatní nevydávají. Neustále musíte pozorovat, jaké jsou právě „zažité názory a standardy“ a nebát se okamžitě myslet za jejich rámec. Obecně zažitá pravidla, názory a standardy jsou zde opět jako skvělý nástroj pro stát a celou společnost, nikoliv však pro jedince. Pokud chcete být úspěšní a bohatí, musíte začít vyhledávat podobné jedince a snažit se získat něco z jejich myšlení. V 90 procentech uvidíte, že jejich myšlení je již dalece za tím, co právě diktuje nebo určuje společnost a co společnost považuje za správné.

Úspěšní kašlou na to, že je jejich myšlení jiné, než myšlení většiny.

Úspěšné jedince většina nezajímá – většina totiž nikdy není úspěšná a už vůbec ne bohatá.

Úspěšní mají myšlení nejenom jiné, než jsou právě obecně zažité pravdy, pravidla a principy, ale ani se nebojí takové myšlení ventilovat. Hlavně je však neustále rozvíjí a soustředěně pracují na dosažení svého cíle.

Úspěšní nikdy neberou jako dogma to, co tvrdí média. Pravda je pro ně vždy pouze a jen to, co si sami vyzkouší a zažijí – k čemukoliv dalšímu jsou skeptičtí.

Úspěšní chápou, že svět není černobílý. Každé pro má své proti. Pokud nám média naservírují muže A jako špatného, z pohledu člověka B může být muž A dobrák. (Už toto je svobodné myšlení.)

A konečně to nejdůležitjší:

úspěšní nepátrají po „obecných pravdách a principech“, ale po takových pravdách a principech, které slouží jejich zájmům, cílům a snům. Zajímají je taková pravidla, která fungují jim samotným, nikoliv společnosti.

Úspěšní nikdy nikoho nenásledují, jdou si vždy jen a jen svou vlastní cestou.

Začít myslet mimo rámec tedy začíná tak, že zkrátka a dobře začnete přemýšlet mimo to, co je rádoby „dané“. Myšlení mimo rámec je však koncept, který nepřijde ze dne na den. Myšlení mimo rámec je něco, co musíte pomalu, postupně budovat. Co musíte trénovat a rozvíjet celý život. Myšlení mimo rámec je vlastně „životní filosofie“, kterou se musíte začít pozvolna řídit. Nebude to jednoduché a bude to trvat nějaký čas. Ale pouze a jen s takovouto filosofií mohou začít přicházet myšlenky a řešení, která nás mohou výrazně posunout k objektu našeho cíle – úspěchu.

Příště se pokusím již trochu konkrétněji navázat na svobodné myšlení v souvislosti s tradingem.

Úspěch. Magické slovo, po kterém prahne mnoho z nás. Úspěch znamená všechno možné i nemožné – uznání, peníze, samostatnost, svobodu. Každý za slovem úspěch vidí něco jiného a pro každého slovo úspěch představuje jiné dimenze. Žene se za ním mnoho z nás, ale jenom málo kdo má štěstí, že toto magické slovo dožene a implementuje jako součást života. A i když se to už podaří, ještě není zdaleka vyhráno: úspěch za každou cenu nemusí být ještě úspěch jak jsme si představovali a navíc nás nemusí takový úspěch udělat šťastnými. Pojďme si však zkusit položit otázku: proč je dosažení úspěchu tak těžké? A proč je to tak těžké v tradingu, byť vydělávat peníze v trzích může být ve své podstatě velmi snadné a jednoduché?

Příčina může být jediná – a tou je myšlení. Už jste to slyšeli a četli mnohokrát – naše myšlení formuje naší realitu; jsou to naše myšlenky, které uvádějí v chod náš vlastní svět a stojí za úspěchy nebo neúspěchy prakticky ve všem, do čeho se jen pustíme. Tato slova vám myslím potvrdí každý, kdo kdy uspěl v životě v čemkoliv. Přesto jsou tato slova mnohokrát špatně interpretována a jejich váha není brána tak seriózně, jak je pro úspěch třeba.

Základem teze „úspěch=myšlení“ je skutečnost, že naše myšlení většinou není uzpůsobeno úspěchu. Jinými slovy, drtivá většina z nás se narodila v podmínkách, které nás většinou vychovávaly k takovému vzoru myšlení, jaké nás k úspěchu nedovede. Ano, čtete správně – klíčové je zde slovo vzor.

Myšlení a smýšlení a všem kolem nás není něco, s čím bychom se již narodili. Myšlení a smýšlení je něco, co se od ranného dětství formuje v nás, a to velmi zásadně. V momentě kdy se narodíme, naše myšlení a smýšlení je jedním slovem žádné. Můžeme si představit, že novorozencův mozek je počítač, který má zcela „čistý“ software uvnitř. Novorozence však začne pomalu růst, měnit se z novorozence na batole, na kloučka, na školáka, na puberťáka, na studenta a nakonec na dospělého člověka. A jak novorozenec roste a celá jeho postava a organismy se formují, formuje se jeho myšlení a smýšlení. Jeho mozek už není „čistý“, jeho mozek se začíná naplňovat mnoha informacemi a ty nadále ovlivňují celý jeho svět. A právě kvalita a základ informací, které jeho mozek dostává, začne řídit celý běh jeho chování – začne vytvářet jeho vlastní vzor chování. Ve skutečnosti pak celá řada vzorů chování – automatického smýšlení a reagování v rámci tisíce maličkostí i zcela zásadních věcech.

Možná si myslíte, že člověk je tvor spontánní. To je však zdání velmi vzdálené pravdě. Člověk je ve skutečnosti tvor, jehož chování je řízeno jeho podvědomím. Podvědomí je vlastně určitý „program“, který se v mozku vyvíjí celý život a který řídí podstatnou část naší činnosti. Mozek má v sobě mnoho programů, avšak ty, které jsou mu vštěpovány nejčastěji a s největší frekvencí jsou ty, které pak přebírají nadvládu nad naším chování a přetvářejí se v konkrétní vzory chování a vzory smýšlení.

Jedním z příkladů může být například skutečnost, že jsme již jako malí učeni chodit na toaletu v případě potřeby. Takovouto věc všichni považujeme za samozřejmost, avšak v momentě, kdy jsme se narodili, náš mozek tuto samozřejmost neobsahoval. Tato samozřejmost musela být do našeho mozku vštípena s takovou intenzitou a frekvencí, aby se z ní stal automatický vzor chování (a potažmo i smýšlení, neboť právě naše smýšlení = naše chování). Proto nám naši rodiče opakovali několikrát denně, abychom v případě potřeby chodili na toaletu. Ba co více, pokud jsme tak nečinili, pak nás za to trestali nebo kárali. Dokonce i ve školce nás vychovatelky kolikrát před ostatními „ztrapňovaly“, pokud jsme svou „potřebu“ vykonali bez toho, aniž bychom šli na toaletu. Tlak a intenzita na utvoření příslušného vzoru chování byl tak silný, že jej postupem času náš mozek převzal jako jednu z absolutních priorit. Vzniknul tedy konkrétní vzor chování, o kterém dnes ani nepochybujeme a vůbec nás nenapadne, že jsme se ve skutečnosti s takovým vzorem nenarodili, a že byl vytvořen „z ničeho“.

Vzor chování s názvem „chodit na toaletu“ je tedy jeden z těch, které považujeme za samozřejmé a je pro náš život celkově neškodný – ba naopak. Jenomže se nejedná zdaleka o jediný vzor, který nám byl do hlavy vštípen a na základě kterého bylo zformováno naše budoucí chování. Záhy totiž přišla celá řada dalších vzorů a mezi nimi i ten nejzásadnější ze všech – pracovat pro peníze.

Pokud si položíte upřímnou otázku, zdali je nutné, aby člověk chodil do práce a pracoval pro to, aby vydělával peníze, naprosto bez váhání odpovíte, že ano. Dokonce to povíte tak samozřejmě, že o tom v daný moment vůbec nepřemýšlíte – ono ANO z vás vypadne tak samozřejmě, jako byste měli pocit, že jste se právě s tímto „ano“ již narodili. Ve skutečnosti však opět neděláte nic jiného, než že interpretujete „program“, který vám byl do hlavy vštěpován ještě déle a ještě markantněji, než program „chození na toaletu“. Pracovat pro peníze je totiž základem nejenom fungování celé ekonomiky, ale převážně fungování státu – z čeho by byl stát živen, kdybychom my všichni nepracovali a neodevzdávali mu desátky? Tlak na vytvoření vzoru myšlení „práce-odměna-práce“ tedy už odmalička přichází ze strany rodiny, školy, státu, celého okolí a vlastně odevšad, kam se jen podíváme. Tlak na tento vzor myšlení je naprosto ze všech nejsilnější a je v nás tak silně zarytý, jako skutečnost, že v případě potřeby musíme chodit na toaletu. Nebudeme se nyní do hloubky zaobírat tím, zda-li je tento vzor špatný nebo dobrý. Osobně jsem toho názoru, že bez existence tohoto vzoru chování bychom my ostatní, tradeři, neměli na kom vydělávat a společenství i ekonomika by přestaly fungovat. Bez tohoto vzoru by nemohlo být zdarma školství ani zdravotnictví. Přesto však zůstává skutečností, že kdyby neexistoval nikdo, kdo by se z tohoto vzoru dokázal vymanit, neexistovali by na tomto světě ani milionáři a multimilionáři. Takže je jasné, že vzor chování „práce-odměna-práce“ je důležitý k tomu, aby planeta fungovala jako doposud, tedy je důležitý pro společenství. Otázka však je, zda-li je tento vzor chování důležitý a převážně pak efektivní pro jedince. A právě v tomto bodě mnozí mohou začít nacházet skutečné jádro pudla: vzor myšlení „práce-odměna-práce“ se nám zdá natolik samozřejmý, že jsme o jeho efektivnosti nikdy nepochybovali a nezkusili si položit si otázku, zda-li by neexistovali pro nás jako pro individuality jiné, lepší a efektivnější vzory myšlení. (Všiměte si, že říkám myšlení, nikoliv řešení. Řešení jak naplňovat své sny bez vzoru "práce-odměna-práce" zajisté existují, ale nikdy se nedostaví bez změny vzoru myšlení - což je něco, co je často ignorováno, a proto se většině najít lepší řešení nikdy nepodaří). Skutečnost je dokonce taková, že od našeho širokého okolí není ani žádáno, abychom si podobné otázky kladli – většinou vám okolí bude okamžitě oponovat odpověďmi typu „žij jako každý jiný a budeš dobrý člověk“, nebo „já si to tak nevymyslel – ale víš o něčem jiném?“. Takové reakce okolí jsou přirozené, neboť i jejich programy „práce-odměna-práce“ jsou natolik hluboce zakořeněny, že odmítají jakoukoliv myšlenku na možnost, že by věci mohly být jinak. Je to totéž, jako kdybyste se někoho ptali: „je správné chodit na toaletu, když mám potřebu?“

Přesto na této planetě existuje slušná řádka jedinců, kteří se rozhodli za otázkou „je pro mě vzor chování „práce-odměna-práce“ dostatečně efektivní?“ zaobírat hlouběji a začali velmi často přicházet k překvapivým závěrům: stávající vzor chování je efektivní pro stát a společnost jako celek, nikoliv však pro mě samotného! A tak tito jedinci položili ve svém myšlení základ něčemu, čemu se říká „myslet mimo rámec“ (v angličtině „thinking out of box“) a tím si začít pokládat základní kameny novým možnostem, vedoucích k řešení, jak dosáhnout požadovaných cílů bez nutnosti vzoru "práce-odměna-práce".

Myšlení mimo rámec je stav, ve kterém se dopracujeme k jasnému přesvědčení, že mé současné myšlení není naprogramováno dostatečně efektivně vůči mým potřebám, přáním a touhám a zároveň stavu, kdy logicky začínám myslet naprosto jinak než většina, neboť se postavím proti nejzarytějším konvencím myšlení. Nedělejte si však iluzi, že dojít k takovému stavu je snadné. Ba naopak, je to velmi náročné. Program „práce-odměna-práce“ je v nás zaryt natolik hluboce, že nejenom že nechceme přemýšlet o jeho efektivitě, ale ještě spíše nechceme přemýšlet o jiných řešeních (to by mohlo znamenat příliš mnoho náhlých komplikací ale i přílišné postavení se proti konvencím). Ba co hůře, program je v nás tolik zakořeněný, že ani nepřemýšlíme o našich skutečných niterných potřebách a přáních do té míry, abychom byli ochotni a schopni přiznat, že myšlení „práce-odměna-práce“ nás k nim většinou nedovede. Tím bychom totiž velmi často museli přiznat prohru – prohru toho, že o čem jsme si dosud mysleli že děláme správně, bylo ve skutečnosti špatně.
Co myslíte, kolik lidí sní o tom, že bude jezdit v luxusním automobilu, žít v hezkém a útulném domku a jezdit na celou zimu do Karibiku? Vsadím se, že obdobné myšlenky a přání by se našla v každém z nás. Co se ale stane, když vám řeknu, že vzorem chování „práce-odměna-práce“ se k takovému cíli nikdy nedopracujete? Pak mě většina začne přesvědčovat, že jsou slušní lidé, a že poctivou a tvrdou prací se mnoho jiných ke svým cílům dopracovalo (nad čím se však už jiný nezamyslí je skutečnost, zda-li za úspěchem těchto jedinců stojí skutečně jen tvrdá a poctivá práce). Jiná skupina lidí naopak již na své sny a touhy zcela rezignovala, neboť pochopila, že skutečně vzor „práce-odměna-práce“ k blahobytu nevede a tato skupina mě bude zase přesvědčovat, že dnešní doba přeje jenom lotrům a gaunerům, nikoliv slušným lidem. Na tom je samozřejmě kousek pravdy, avšak toto je cesta, o které já mluvit nechci a se kterou já nesouhlasím. Takže, jedna skupina žije v iluzích, že se stávajícím vzorem chování skutečně zbohatnout mohou (většinu této skupiny tvoří různí manageři, kteří možná spadají do větší platové třídy, ale jejich výdělky, adekvátně progresivně zdaněné, nevyvažují stále adekvátní fakt, že na ně pracují 12 hodin denně a 6 dní v týdnu), druhá skupina je již iluzí zbavena a žije v předsudcích, že zbohatnout slušnou cestou nelze. Ani jedna z těchto skupin však v drtivé většině nemyslí mimo rámec a nesnaží se jakkoliv přemýšlet o tom, nakolik může být překážkou jejich současný vzor myšlení. Takový krok je silné sousto. Takový krok nese řadu úskalí. Znamená přiznat, že vše, co jsme dělali doposud, jsme docela možná dělali v rámci našich cílů špatně. Znamená přiznat, že z pohledu dosahování určitých cílů jedná špatně drtivá většina všech kolem nás – a to je něco, co si člověk vůbec nechce připustit do hlavy. Vždy je z mnoha důvodů pohodlnější „splynout s davem“, než si postavit hlavu proti němu. Ale zamysleme se na chvíli: proč nám nejúspěšnější lidé na této planetě připadají výstřední? Proč je považujeme za arogantní? Proč jsou to nespoutané individuality a skutečné osobnosti? Odpověď je jednoduchá: svým myšlení se totálně postavili proti myšlení davu, čímž se stali pro dav kontroverzními, výstředními, diskutovanými a hlavně úspěšnými. Začali totiž myslet proti zažitým pravidlům tohoto světa, společnosti a výchovy všech z nás. Postavili se i proti tak pevně a samozřejmě zarytým pravidlům, jako je „práce-odměna-práce“, což je pro mnohé totéž, jako postavit se proti pravidlu „v případě potřeby musím jít na toaletu“. Být úspěšný proto není snadné: budete se setkávat s údivem, ale také s velikým neporozuměním. Budete svým způsobem arogantní, protože myšlení „práce-odměna-práce“ vám od jistého bodu připadat nesmyslné, hloupé a zbytečné. Tím se budete chtě-nechtě povyšovat nad dav a stávat se pro ostatní arogantními. Budete však žít jiný život, než většina všech kolem vás. Svým způsobem je dokázat se vymanit „mimo rámec“ a začít uvažovat zcela mimo něj něco jako Matrix: pochopíte jiné, nové principy, které daleko efektivněji vedou k dosažení něčeho, co žádáte. Zároveň budete zbaveni mnoha iluzí a dostanete se do svým způsobem jisté izolace – neboť většina bude vždy (dobrovolně) žít v Matrixu. Život mimo Matrix není lepší ani horší: je zkrátka a dobře jiný a na to je třeba se připavit. Co je však ale ještě důležitější - jakákoliv nová řešení neleží uvnitř Matrixu, ale vně. Leží mimo rámec. A dostat se mimo rámec můžeme jen změnou myšlení.

To ale trochu předbíhám. V tuto chvíli jsem chtěl několik dílů seriálu na téma „úspěch“ otevřít zamyšlením se nad tím, že náš mozek reaguje a smýšlí na základě hluboce zarytých vzorů. Některé vzory, jako ten „práce-odměna-práce“ jsou zakořeněny tak příliš hluboce, že jejich změna je extrémně náročné sousto (důkazem může být třeba už i fakt, že pokud si položíte otázku „je tento vzor správný?“ tak okamžitě začnete odpovídat frázemi typu „ano, musím přeci živit rodinu, mám nějakou zodpovědnost, musím za něco jíst a bydet atd... – to vše jsou důsledky hloubky zarytosti tohoto myšlení). Změnit takovýto vzor, ke kterému patří i přílišná závislost na penězích vyžaduje snahu začít se přesouvat mimo rámec a začít své myšlení vystavovat abstraktnější formě, pouštění se do nových a neprobádaných oblastí (což je něco, co evokuje nejistotu a nejistota je něco, s čím se člověk již od přírody nerad vypořádává). Přesto, změnit takovéto myšlení může znamenat nevídaný posun k úspěchu, neboť začít smýšlet mimo rámec znamená i možnost začít vidět nová řešení. Všichni úspěšní to vědí. Pokud jste kdy četli knihy úspěšných, všimněte si, že nikdy vám nepsali „mé tajemství je v mé geniální formuli uspořádání společnosti“ ani „mé tajemství je v mém ultra-tajném triku jak jednat s lidmi“. Většina úspěšných vám vždy dokola a dokola bude říkat, že to bylo jejich myšlení, které je posunulo do jiné, další sféry. Snadno se to řekne, nesnadno vykonává. Ale je to tak v pořádku. Kdyby to bylo snadné, společnost v dnešní formě by neexistovala a bohatí by neměli na kom vydělávat. To už je ale jiná věc. O myšlení mimo rámec budeme pokračovat v příštím díle.

Představte si následující situaci: někdo vás zavede do veliké místnosti, na které se na zemi povaluje přesně 100 papírků. Ten někdo vám řekne, že všech 100 papírků obsahuje na druhé straně číslo. Ze všech papírků jich 40 obsahuje číslo 300 a zbylých 60 číslo 0. Ten někdo vám dále řekne, že vám nabízí „obchod“; můžete si zaplatit „otáčení“ papírků. Za jedno otočení papírku zaplatíte 100 korun. Pokud otočíte papírek s 0, pak sto korun propadá ve váš neprospěch. Pokud otočíte papírek s „300“, pak dostanete od druhé strany 300 Kč a ještě vám onen muž vrátí 100 Kč, které jste zaplatili za otočení papírku. Co uděláte?

Hloupý jedinec udělá následující: zaplatí si otočení 3–5 papírků „na zkoušku“. S největší pravděpodobností si „otočí“ takovou kombinaci, která bude ve výsledku pro něho ztrátová, nebo nulová. Zanevře tedy na další papírky a naštvaný odejde pryč, nechtíc už o celé místnosti ani slyšet.

Chytrý jedinec okamžitě zaplatí za všech 100 papírků. Udělá to i za cenu, že by si měl půjčit. Chytrý jedinec totiž vyjde z velmi jednoduché matematiky: pokud otočí všech 100 papírků, tak prodělá 60×100 Kč a vydělá 40×300 Kč. To tedy znamená, že ve finále vydělá 6000 korun. Chytrý jedinec tedy neudělá nic více a nic méně, než že prostě přijde a sebere ze země peníze, které se před ním doslova a do písmene válejí.

Ti bystřejší z vás již nyní pochopili, že o čem jsem právě mluvil, je přesná podstata úspěšného tradingu. Naprosto nejdůležitější částí každého úspěšného tradera je money-management. Každý úspěšný trader ví, kolik může průměrně získat, pokud otočí „vítězný“ papírek a kolik průměrně ztratí, pokud otočí „špatný“ papírek. Jak to úspěšný trader ví? Díky pečlivě vedeným statistickým záznamům, o kterých psal v minulém článku Šebik. Každý úspěšný trader pak ví, že toto je nejdůležitější část úspěšného obchodování – to je ta část, na kterou je třeba se primárně zaměřit: kolik získám, pokud se obchod povede, a kolik ztratím, pokud se obchod nepovede? Není pak prakticky vůbec důležité, co používáme jako vstupní metody: někdo může používat indikátory, někdo trendové čáry, někdo WoodiesCCI, někdo Vegasovy tunely, někdo cokoliv jiného. Každý si musí najít to své, avšak věnovat přebytek času vstupním úrovním je práce naprosto zbytečná. Důležitější je dokázat vypozorovat (dokázat si spočítat), kolik budeme vydělávat při úspěšných obchodech a ztrácet při neúspěšných. Pak nám velmi často skutečně stačí jen 40–50 úspěšných obchodů ze 100 a peníze se na náš účet mohou jenom hrnout!

A toto je celý princip úspěšného obchodování. Přijmout takovýto princip a změnit na jeho úroveň své myšlení se však zdá většině obchodníků jako nepřekonatelný problém – proto si nyní pojďme pro jistotu ještě jednou shrnout nejčastější chyby ztrácejících obchodníků a nejčastější vlastnosti těch profitujících:

Ztrácející obchodníci

Pro ztrácející obchodníky je specifické, že za naprosto nejdůležitější považují vstupy a „tipy“. Ztrácející obchodníci jsou posedlí novými indikátory a jejich kombinacemi, jsou posedlí názory druhých, kam zítra půjde trh, jsou posedlí „zaručenými“ radami a tipy „odborníků“ a brokerů. Ztrácející obchodníci naivně věří, že rady „odborníků“ nemohou být špatné (většinou jsou špatné z 99 procent). Ztrácející obchodníci se neobtěžují zapojovat svůj mozek, raději neustále platí za něco, co někdo již vymyslel za ně a co většinou ani nefunguje – tomu však ztrácející obchodníci odmítají věřit, když si již za něco takového zaplatili. Ztrátoví obchodníci si v drtivé většině nevedou žádné statistiky, nedělají backtesty, nezapojují svůj mozek, nepřemýšlí o výstupech ani trade-managementu. Ztrátoví obchodníci celý život prakticky jen hledají „svatý grál“ v podobě indikátoru nebo systému, který bude mít vždy pravdu. A co je nejdůležitější – ztrácející obchodníci nikdy nepochopí, že musí sebrat ze země všech 100 papírků, aby mohli vydělat. Ztrácející obchodníci jsou netrpěliví, a pokud jim prvních 5 obchodů nevydělá pořádnou částku, již systém opouštějí a jdou sbírat 5 papírků k někomu jinému. A takhle pořád dokola a dokola a dokola...

Profitující obchodníci

Profitující obchodník se v první řadě drží hesla „věř jen sám sobě a svým vlastním backtestům a výsledkům“. Profitující obchodník se neobtěžuje trávením stovek a tisíc hodin za účelem hledání „ideálních vstupů“. Profitující obchodník si nejprve položí dotaz: „v jakých momentech většinou trh naděluje profit alespoň 2–3× větší, než je potřebný risk?“. Poté, co takový moment najde/vypozoruje, si začne klást otázku, s jakými metodami/indikátory lze takové momenty rozpoznávat. Přičemž již od začátku ví, že vše, co mu stačí, je dokázat efektivně vstoupit do takových pohybů alespoň 40× ze 100 případů a už může vydělávat spoustu peněz. Profitující obchodník neustále dokumentuje svůj postup a neustále dokumentuje, kolik se právě v jednotlivých pohybech v trzích nachází potenciálních profitů. Profitující obchodník ví, že se trhy neustále mění, a tak si chce být jistý, že od trhů vždy žádá jen a jen to, co se v nich právě nabízí. Profitující obchodník je trpělivý, není chamtivý a hlavně – není líný a pohodlný. Profitující obchodník také ví, že musí otočit všech 100 papírků, aby mohl vydělat peníze.

Bohužel, většina lidí stále věří, že existuje způsob, jak sbírat peníze ze země zcela bez práce. Nic takového samozřejmě neexistuje a pochybuji, že někdy existovat bude. Ani v tradingu nelze peníze zvedat ze země bez námahy, inteligence a přemýšlení. Dobrá zpráva ale je, že alespoň už víme, že skutečně na této planetě existuje místo, kde má každý z nás šanci a možnost nějakou tu korunu ze země zvednout... Nejde to ale hned a už vůbec to nejde za pomoci „zkratek“. Svou cestu si musí najít každý sám, musí si ji hledat poctivě a svědomitě. A musí myslet jinak, než věčně ztrácející obchodníci.

Jedná se vlastně o poměrně prostý příběh. Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo vyhrát milion ve sportce? Přemýšleli jste někdy o tom, že „obyčejným“ lidem jako by se štěstí vyhýbalo a milionové výhry v loterii je ve většině případech míjely? Pak vězte, že znám osobně člověka, který vyhrál před několika týdny téměř milion korun!

Říkejme mu Jirka. Jirka je takový normální kluk, něco kolem třicítky. Jirka je expert řekněme přes IT a rozumí mnoha věcem, kterým já jsem nikdy nerozuměl a nikdy ani rozumět nebudu. Jirka žije život většiny: desetihodinová pracovní doba, neustále hluboko do kapsy, spousta přání a snů, k jejichž vyplnění chybí finance, hektický a velmi pracovitý život. A samozřejmě i on, tak jako mnoho jiných, je často pro tento styl života mrzutý a nenechá si ujít tu a tam příležitost tak trochu si zanadávat. Přesto se Jirkovi stalo něco, o čem mnoho jiných sní: nenadálá výhra ve sportce ve výši blízké šestimístné částce! Jenom si to představte: milion korun! Co by se s takovou částkou dalo dělat? Tak například zanechat zaměstnání a odjet na 3 roky do Thajska a tam žít pohodový a ničím nerušený život. Nebo si udělat radost v podobě nějakého hezkého, staršího luxusního automobilu. A nebo (a to bych udělal já) investovat zmíněný milion do obchodování spreadů, každý rok se pokusit o velmi skromné zhodnocení alespoň 20-30 procent a tak si zajistit bez jakékoliv práce roční příjem na veškeré základní živobytí. Možností by zkrátka a dobře bylo bezpočet a já jsem sám byl zvědavý, jak s penězi naloží Jirka.

Co se stalo o pár týdnů později bylo pro mě opravdové zklamání. Jirku jsem střetnul znovu asi po měsíci, kdy měl již svou výhru vyplacenou a fundovanou na vlastním účtu. Co myslíte, že se za tu dobu změnilo v Jirkově životě? Smutno říci – ABSOLUTNĚ NIC. I když Jirkovi právě spadnul do klína milion, o kterém vždy snil, byl to opět stejně mrzutý člověk, rozladěný a nadávající na vše kolem stejně, jako před svou milionovou výhrou. A v ten moment mě to docvaklo: mnoho lidí zkrátka a dobře sní a touží po tom být bohatí, ale ve skutečnosti ani nevědí, jak by s případným bohatstvím naložili a tak se podvědomě možného bohatství dokonce i „bojí“, neboť taková věc by mohla vykolejit jejich aktuálně zaběhnutý život. Vybočení ze zdánlivě „bezpečný“ rutiny může být skutečně pro mnoho lidí velmi vážný problém, za který ve skutečnosti nestojí ani mnoho peněz!

Jaké jsou skutečně naše důvody k obchodování?

Tato pozoruhodná zkušenost mě opět přinutila hlouběji se zamyslet nad ztrácejícími obchodníky. O ztrácejících obchodnících často a rád přemýšlím. Jednak se rád učím z jejich chyb, jednak bych nerad jednou dopadnul jako oni a jednak jsem jim svým způsobem vděčný za své příjmy. A po delším přemýšlení a komunikaci s několika svými přáteli tradery jsem dospěl k jednoznačnému závěru, že řada obchodníků obchoduje pro úplně jiné důvody, než že by chtěli vydělat mnoho peněz (stejně jako Jirka, který si celou dobu myslel, že ke štěstí mu chybí peníze - a když mu spadly do klína, nic se v jeho životě nezměnilo)! A jaké tedy jsou tři nejčastější skutečné důvody, pro které se lidé "vrhají" do tradingu? Možná budete trochu překvapeni, možná se v některém z nich tak trochu sami najdete. Zde tedy jsou:

1. chtějí si „hrát“

Je to až k nevíře, ale skutečně mnoho obchodníků bere obchodování spíše jako „hračku“, než jako seriózní business s účelem vydělávat peníze. Mnoho obchodníků má rádo trading proto, protože je s ním spojeno mnoho „hračiček“ v podobě různých software, počítačových vychytávek, atd. Zkrátka a dobře, někteří lidé jsou celý život „hračičkové“ a trading je pro ně další příležitost, jak si zkusit hrát s vidinou, že by z toho „možná mohlo jednou i něco kápnout“. Takto ale bohužel trading nefunguje. Trading není hračka. Peníze jsou seriózní věc, kterou velmi seriózně potřebujeme pro náš život a proto k nim i tak musíme přistupovat. Hrát si s penězi je nebezpečné. Své peníze dáváme do tradingu proto, protože je chceme sakramentsky zhodnotit, nikoliv proto, protože si chceme „hrát“. Pokud budeme přistupovat k tradingu jako k „hračce“, v nejlepším případě se budeme dlouhodobě plácat kolem nuly, ale nikdy si nevylepšíme náš životní styl. Nutno však říci, že některým obchodníkům stačí právě jen ono „hraní si“. Pokud u toho příliš neprodělávají, proč ne. Nečekejte ale ani žádné závratné výdělky.

2. chtějí dělat dojem na druhé

Ještě větší skupina obchodníků bez jakékoliv nadsázky obchoduje proto, aby dělala dojem na druhé. Trading je bezesporu velmi sexy záležitost a pochlubit se někde ve společnosti, tím, že obchodujeme na US burzách nebo ukázat kamarádovi trading-room s počítačem napojeným na 4 monitory a desítkou grafů na nich zobrazených skutečně dokáže na drtivou většinu udělat hluboký dojem. Mnoho lidí pak bohužel více uspokojuje ona možnost dělat skrze trading na druhé dojem, než vydělávat peníze. A tak i tito jedinci příliš nevydělávají – protože svým způsobem ani nic takového ve skutečnosti nechtějí. Bohatě jim stačí být středem pozornosti a vypadat před druhými skutečně výjimečně. Pravda je taková, že většina opravdu profesionálních a úspěšných traderů o své profesi ani nikde moc nemluví. Nikde se nechlubí a už vůbec neobchodují proto, aby tím dělali na druhé dojem.

3. chtějí si to „jen zkusit“

A konečně třetí skupina, pravděpodobně ta nejširší, je taková, která si chce trading „jen zkusit“. Na tom samozřejmě není nic špatného a je to svým způsobem naprosto v pořádku, avšak pamatujte na jedno: co chceme my, chce i nás. A pokud nechceme v trzích primárně vydělávat, peníze k nám nepřijdou. Proto mnoho obchodníků zůstane jen u „zkoušení“, protože nemají dostatek představivosti, vůle a odvahy přemýšlet už od začátku o tradingu jako o svém full-time businessu a to se vším, co se k tomu váže.

Závěrem

Jak tedy vidíte, skutečné důvody proč lidé vstupují na trhy mohou být různé. I když si téměř vždy myslíme, že to děláme proto, abychom vydělali peníze, nemusí to být vždy tak úplně pravda. Podvědomé důvody mohou být úplně jiné a opět je to podvědomí, které může být příčinou toho, že i po několika letech stále nevyděláváme. Je zkrátka a dobře třeba dát si konkrétní důvod, proč chci komoditní obchodování dělat a popřemýšlet i upřímně o tom, zda-li náhodou nemáme tendence směřovat k jiným důvodům, než jsou peníze. Jak říká proslulý obchodník Ed Seykota: „každý dostane to, co si žádá“. Pokud chceme dostat z trhů peníze, musíme si žádat pouze a jen peníze. Jako hračku, se kterou budete dělat dojem, si raději za své první velké vydělané peníze pořiďte třeba Porsche Boxter - apropo, právě si ho pořídili moji známí v Luxemburgu a vůbec to není špatná věc 🙂

Dodržování obchodního plánu může pro mnohé vypadat v počátcích jako nuda a zbytečnost. Někteří lidé mají ve svém životě obecně problémy dodržovat dlouhodobě jakákoliv pravidla a pro takové je samozřejmě pevné dodržování obchodního plánu ještě náročnější. Jiní obchodníci mají zase často pocit, že reagovat podle toho, „co jim říká trh“, je mnohem lepší, přínosnější a zábavnější, než slepě exekuovat signály obchodního systému.

Asi nejlépe mohou k tomuto tématu referovat vlastními bohatými zkušenostmi. Osobně jsem přesně ten „nejméně vhodný“ případ k dodržování pravidel: od dětství jsem spíše povaha svobodomyšlenkářského zaměření, ve kterém příliš prostoru pro fixní pravidla není. Mám rád, když mohu věci dělat často více „pocitem“ než hlavou – což plyne z mého silně umělecky zaměřeného jádra. A bytostně nesnáším stereotyp. Ve svých začátcích jsem se tedy snažil k obchodování přistupovat přesně tak, jak by se od takové povahy očekávalo: dlouhé hodiny a dny jsem pozoroval trhy a zkoušel na ně reagovat vlastně jen pocitově, bez racionálnějších základů. Výsledek byl jednoznačný – dlouhodobé, nekompromisní ztráty v obrovském měřítku.

Mé obchodování nemělo řád, bylo impulsivní, ale co více – nemělo koncept. A pokud nemáme koncept, nemůžeme očekávat žádný konkrétní směr, vedoucí pokud možno k profitům. Jelikož jsem skutečně velmi toužil v obchodování uspět, musel jsem, chtě nechtě, opustit „pocitový přístup“ a začít se zabývat tradingem v maximálně možné seriózní míře. Začal jsem studovat nejenom obchodní systémy, ale převážně statisticky prokazatelné formace a „fakta“ opakující se v trzích se solidní stabilností, money-management a veškeré další potřebné komponenty. Postavil jsem si svůj první obchodní systém a začal obchodovat koncepčně, podle pevných pravidel. Nebudu se tajit tím, že i tak byly začátky těžké, ale úspěchy se – světe div se – pomalu dostavovat začaly. Věděl jsem tedy, že jsem na dobré cestě.

Nicméně, má myšlenka zapojení citů a pocitů do obchodování mě zcela neopustila. I když jsem již věděl, že s pevnými pravidly je možné vydělávat v trzích nezanedbatelné peníze na relativně konstantní bázi, cítil jsem, že na své pocity by člověk též občas měl spoléhat. Jsem člověk, který na své pocity často dá (většinou s velmi dobrými výsledky), a jsem chtěl své dobré zkušenosti se spolehlivostí mých pocitů využít i v trzích (toto je pravděpodobně i důvod, proč jsem nikdy nepřitíhnul k AOS). Co jsem tedy začal dělat – i když jsem i nadále obchodoval čistě mechanicky, začal jsem si zapisovat, kdykoliv jsem měl tendenci udělat něco jen „pocitově“. Chtěl jsem si udělat přesný přehled na to, zda-li by mé čisté pocity byly profitabilní, nebo spíše ztrátové.

Co jsem zjistil, bylo velmi zajímavé. Předně jsem došel k závěru, že se velmi často pocity z trhu míchají s emocemi jiného rázu. Že mám často tendenci zaměňovat pocit z trhu za impulsivní reakce a že je toto velmi náročné oddělovat. Přesto jsem po dlouhých studiích došel k závěru, že na některé situace je skutečně pro mě osobně rozumnější reagovat více na základě pocitu než na základě plánu. Jedná se sice o velmi, velmi řídké situace, ale jsou to právě ty situace, kdy si dovolím malinko porušit pravidla svého plánu a zareagovat jinak, než by se od plánu vyžadovalo. I když se jedná spíše o pocitové momenty, které se tudíž špatně popisují a vystihují na racionální bázi, přesto bych se o tyto unikátní momenty rád podělil, a možná tak trochu inspiroval ostatní obchodníky. Zde tedy uvádím momenty, ve kterých čas od času reaguji více na základě pocitu než obchodního plánu:

Příliš volatilní vstupní úsečky

Pokud dostanu vstupní signál a zároveň vidím, že je úsečka extrémně volatilní, posoudím celodenní vývoj dne. Pokud vidím, že se celý den doposud obchodoval v uzavřeném, ne příliš velkém rozpětí, že trhu vládnou během dne více skalpeři než běžní ID tradeři a že už během dne udělal trh třeba i více volatilních úseček, které byly ve skutečnosti jen „falešnými“ signály, pak nechám rozhodnout své pocity, zda-li obchod vzít či nikoliv.

Silně rozjetý trh v mém směru

Pokud je trh silně rozjetý v mém směru a já jsem ve značném otevřeném profitu, mám tendence z trhu „vyždímat“ maximum. Proto v momentě, kdy dostávám signál k výstupu, avšak cítím z trhu stále ještě solidní vůli v rozjetém trendu pokračovat, mohu se na základě pocitu rozhodnout pouze přitáhnout SL a dále v obchodě setrvat.

Silný breakout

Pokud se mně rýsuje signál ke vstupu do pozice, avšak signál není ještě zcela uspokojivě zformovaný a neměl bych takový zatím ještě brát, mohu přesto občas udělat výjimku, pokud vidím, že trh právě udělal výrazný breakout, ze kterého skutečně existuje vysoká pravděpodobnost pokračování v započatém směru. Primárně však musím mít dobrý pocit z celkové situace, tj. jasně etablovaného trendu a trhu pod nadvládou „běžných“ obchodníků, nikoliv skalperů.

Nečekané prudké rozjetí trhu opačným směrem

Jedná se o situaci, jejíž zvládnutí chce již poměrně velikou sebedůvěru ve vlastní pocity. Jedná se totiž o situaci, kdy dojde k naprostému porušení všech pravidel. Této situaci říkám „náhlé prudké rozjetí trhu opačným směrem“. Situace se děje velmi zřídka a v drtivé většině za ní stojí fundamentální události. I když fundamenty naprosto nesleduji, ty podstatné nelze v trzích nerozpoznat. Pokud například přijde informace o teroristickém útoku v Londýně, trhy se „utrhnou“ a začnou prudce klesat dolů, bez ohledu na cokoliv jiného. V takový moment, i kdyby mi všechny signály ukazovaly long, já však viděl prudké otočení dolů a „utržený“ trh, neváhal bych na základě pocitu do trhu vstoupit na stranu short.

Toť jsou tedy výjimky, u kterých jsem vypozoroval, že je tu a tam občas přínosné pravidla porušit. Přesto ještě jednou upozorňuji, že porušování pravidel by mělo být skutečně pouze a jen výjimečnou záležitostí, aplikovanou v minimálních případech. Stále zůstává prioritou dodržovat bezezbytku obchodní plán v maximální možné míře. Doposud jsem nepoznal obchodníka, který by dokázal dlouhodobě profitovat bez obchodního plánu. Obchodní plán je základ – a pokud se naučíte obchodní plán bezezbytku dodržovat, můžete se i naučit rozpoznávat momenty, kdy jej lze výjimečně porušovat. Opačně to bohužel nefunguje.

Zdravím všechny obchodníky v ČR a SR. V dnešním díle seriálu psychologie obchodování bych rád napsal něco o tak zvaných okolních vlivech a jejich nebezpečí.

Okolní vlivy

Pokud něco v mé vlastní obchodní kariéře bylo v počátcích skutečně náročné, pak to byl obrovský „tlak“ nejrůznějších vlivů všude kolem mě, díky kterým bylo velmi těžké držet soustředěnost a pozornost na jednu jedinou věc. Toto neustálé rozptylování pozornosti a soustředěnosti mě v průběhu kariéry stálo zbytečně mnoho peněz a především pak času. Později jsem pochopil, že s podobným problémem se v začátcích musí vyrovnat snad každý, kdo to myslí s tradingem opravdu vážně.

Jak poznamenaly okolní vlivy mě samotného a co vlastně pojem „okolní vlivy“ znamená? Začnu trochu obšírněji.
V době, kdy jsem začínal obchodovat, přicházel v USA, kde jsem v té době již nějakou dobu žil, první boom v oblasti AOS a v oblasti propracovaných back-testingových platforem, jako například TradeStation. V té době jsem vyvíjel jednu z prvních vlastních obchodních strategií. Jednalo se o strategii obchodování s trendem, na které jsem později vydělal mnoho peněz a kterou s úspěchem používám pro svůj trading dodnes. Strategii říkám pracovně „pro-trend“ a její základní elementy jsou postavené na velmi jednoduchých, ba až banálních, přesto velmi dobře funkčních principech. V době vzniku pro-trendu jsem byl nejvíce hrdý právě na jednoduchost strategie a velmi dobré výsledky paper-tradingu i back-testingu, které jsem v té době dělal ručně, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci.
Když mně v té době ukázal blízký přítel platformu TradeStation, byl jsem logicky tímto úžasným nástrojem doslova unesen. Okamžitě jsem požádal přítele o backtest svého „pro-trendu“, o to více jsem byl potěšený, když i zde jsem viděl skvělé výsledky. Bohužel jsem však nezůstal zdaleka jen u tohoto. Ohromen možnostmi programu TradeStation jsem krůček po krůčku začal nabývat dojmu, že můj systém je možná až zbytečně příliš jednoduchý. Tento první krok „odklonu“ od mého původního záměru a obchodního plánu se však postupem času zhoršoval. S boomem software přicházel prakticky každý den do obchodnické komunity i nějaký nový indikátor, nový ukazatel, nový technický vynález, apod. Jakožto člověk, který se v pokoře sklání před možnostmi dnešní výpočetní techniky, jsem došel k přesvědčení, že zkrátka a dobře musím tyto nástroje a indikátory poznat úplně všechny. A tak jsem každý den dychtivě pídil po nejnovějších vynálezech, sám si pořídil TS, za drahé peníze najal programátora a věnoval prakticky veškerý čas všemu, co na co jsem jen narazil.

Ten rok jsem nevydělal jediný dolar. Ba dokonce, ten rok jsem utratil téměř sto tisíc dolarů za programátora, software, nejrůznější doplňky, knihy, časopisy a nevím co vše ještě. Má hlava praskala. Měl jsem pocit, že po roce dřiny a ohromné částce utracených peněz, vím ještě méně než na začátku. Byl jsem frustrovaný a cítil se hrozně.

Někdy stačí skutečně málo...

V té době jsem četl i nejrůznější studie a v jedné z nich narazil na zajímavé zjištění, že jedním z častých důvodů ztráty peněz v komoditách bývá přílišná důvěra v rady svého brokera. Samozřejmě, nechci tím jakkoliv znevažovat práci brokerů a i mně v začátcích můj broker naučil mnoho nového. Problém je ale v tom, že broker má spoustu klientů a nemůže si dovolit luxus zajímat se o obchodní strategie a její detaily každičkého jednotlivého klienta. Broker tedy může celé řadě klientů svými radami nevědomky kolikrát více uškodit než prospět. Pokud jste například krátkodobý obchodník a dostanete signál long, může dostat broker ve stejný den informaci, že trh půjde dlouhodobě short. Proto vám broker při otevírání pozice oznámí, že nejnovější analýzy potvrzují směr short, avšak už vám neřekne, že z dlouhodobého pohledu. Touto informací jste však natolik zasažení, že začnete váhat, nakonec se rozhodnete obchod nerealizovat a o pár hodin smutně hledíte, jak cena roste a roste a roste. Bez vás. Tomuto já osobně říkám okolní vliv a zcela nechtěnému jeho propadnutí. I když máte svůj vlastní systém, své vlastní analýzy a jste přesvědčeni o tom, co děláte, velmi slabý okolní vliv může způsobit, že náhle chtě-nechtě sejdete ze své vlastní cesty, sjedete z vlastních kolejí a později zjistíte, že jste vlastně nechtěně na úplně jiné trati, než jste chtěli být. Poté začnete být sami na sebe naštvaní, jak jste mohli něco takového dopustit, jak jste mohli své pracně získané a nabyté studie a analýzy, nad kterými jste strávili třeba i stovky hodin, hodit do koše během jediného okamžiku kvůli pár vteřinovému „okolnímu vlivu“, který právě není zrovna v souladu s vaším přesvědčením, nebo který vás ze všech stran nahlodává, že to, co právě víte a umíte, možná není moc a že by bylo třeba vědět a znát více.

Samozřejmě, po roce práce a utracené většině úspor, jsem i já konečně pochopil, jak snadno jsem se nechal zlákat „okolním vlivem“ a sešel z cesty, po které jsem kráčel a kterou jsem budoval déle jak dva roky. Hype a boom ohledně software a TradeStation mě natolik uchvátil, že jsem během vteřiny zapomněl na celou svou tvrdou práci, na po milimetrech vyvíjenou strategii pro-trendů, vše v mžiku hodil do koše a začal se zabývat něčím úplně jiným. Tomuto procesu jsem pak propadnul natolik, že jsem v podstatě už vůbec nevyvíjel systémy, ale jenom hledal nejžhavější novinky a poznatky (samozřejmě šlo o podvědomé hledání „svatého grálu“). Díky bohu, že jsem se probral.

V jediný okamžik jsem se všeho zase zbavil. Program TS jsem strčil i s počítačem do skříně, programátora propustil, knihy odnesl do sklepa a vrátil jsem se ke svému jednoduchému, ba až stupidně prostému pro-trendu. Následující rok jsem vydělal svých sto tisíc dolarů zpět plus mnohem více. Celý rok jsem však dokázal mít zavřené uši a oči vůči všem těm „super-indikátorům“ a „extra-systémům“, které vznikaly, zanikaly, některé přežívaly, některé vydělávaly, jiné ne.

Co je pointou?

Pointou tohoto příběhu samozřejmě není rada, abyste nekupovali knihy, software a netestovali na TS a podobných platformách. Všechny tyto nástroje jsou úžasné a veškerého času ani peněz nelituji. Mnohé jsem poznal, mnoho se dozvěděl, mnoho se naučil. Pointou tohoto příběhu je ale důrazné varování před okolními vlivy. Během vaší cesty za úspěšným tradingem bude vaše sebedůvěra a víra v to, co umíte, co máte a co dokážete neustále „podrývána“ prakticky všude kolem. Neustále budete narážet na to, že většina traderů nemusí souhlasit s tím, co si myslíte vy, že vám různí tradeři budou ukazovat věci a „hračičky“, o kterých vám budou tvrdit, že se bez nich nedá obchodovat. Budete se stále setkávat s novými a novými věcmi, indikátory, patterny, obchodními systémy. Samozřejmě je skvělé být neustále informovaný a neustále se učit něčemu novému. Nikdy však nedopusťte, aby vás tyto okolní vlivy až příliš snadno vykolejily z cesty, po které se pohybujete vpřed již řadu týdnů, měsíců nebo dokonce let. Vaše sebedůvěra a důvěra v to, co děláte, musí být vždy silnější. Pokud nedokážete mít silné přesvědčení v to, co děláte, a necháte se příliš snadno rozhodit jenom kvůli tomu, že broker má jiný názor na věc nebo trader vedle vás obchoduje systém 300x složitější než vy, pak nemáte dostatek pevné vůle a sebedůvěry k úspěšnému tradingu. V tradingu máme každý svou vlastní cestu a té je třeba se držet. Pokud vám funguje, nehleďte kolem a neposlouchejte okolí. Respektive jejich poznatky vnímejte, berte v potaz, ale nenechte se jimi znervózňovat nebo rozptylovat. Dobrý trader se mimo jiné pozná tak, že dokáže držet pozici na základě signálu vlastního systému long i v momentě, kdy je třeba i celý zbytek short. Vždy obchodujte jen a jen sami za sebe, svojí vlastní hlavou. Je mnohem výhodnější obchodovat třeba i stupidní systém, který ale funguje a vydělává, než neustále živit svůj mozek pochybnostmi vzniklými okolními vlivy, těmto vlivům propadat a trávit příliš mnoho času zkoušením a zkoumáním toho, co dělají druzí. Zkoumání toho, co dělají a co si myslí druzí, vám peníze ve většině případů nevydělá. Obchodování toho, co jste si pracně vybudovali, vyzkoušeli a vyladili vy sami, většinou ano.